Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Soudobé dějiny a zvláště církevní historiografie po roce 1945 žijí v období stále pociťovaného deficitu, který lze odstraňovat jen postupně a se značnou trpělivostí.

Koncem loňského roku uplynulo čtyřicet let od úmrtí Ernesta Neu­schula (1895-1968), rodáka z Ústí nad Labem a neprávem opomíjeného malíře nové věcnosti, jehož pohnuté životní osudy i dílo jsou do velké míry spojeny s naší zemí. Přestože mnoho Neuschulových děl bylo v dramatické první polovině dvacátého století ztraceno či záměrně zničeno, z dochovaných fragmentů si lze udělat celkovou představu nejen o velkém talentu, ale i o vitalitě a obrovské vůli tohoto umělce. A také o tom, jak snadno může být velký umělecký talent promrhán ve jménu ideologické angažovanosti. (...)

Bronislav Ostřanský: Atlas muslimských strašáků aneb Vybrané kapitoly z „mediálního islámu“. Academia, Praha 2014, 190 s.

Pijte z něho všichni. Kostel u sv. Martina ve zdi a víra v něm. Ed. Mikuláš Vymětal. Eman, Benešov 2014, 304 s.

Redakce Církevních dějin se prostřednictvím malé ankety ohlíží za čtvrtstoletím svobodného publikování v naší zemi, a to s ohledem na předmět časopisu, kterým jsou církevní dějiny. Oslovení historikové a teologové odpovídali na otázku: Kterou původní českou historickou knihu vyšlou po roce 1989 považujete v oboru církevních dějin za nejzajímavější?
 
 
 

Jaroslav Cuhra, Ph.D., historik, AV ČR:

Bob Dylan (vlastním jménem Robert A. Zimmerman, nar. 1941) je mnohem víc než jen známý americký písničkář. Je to hudební ikona, charizmatický muž, který dokáže svými písněmi, které jsou současně básněmi, už pět desetiletí ovlivňovat statisíce lidí po celé zeměkouli. Ještě víc – je to člověk, který je kre­ativním tvůrcem americké kultury v širokém smyslu slova, nejen v oblasti mo­derní hudby, ale též veřejného mínění a obrazoboreckých uměleckých trendů. Současně je ale dítětem své doby a dítětem Severní Ameriky.

Filozof Rémi Brague v rozhovoru pro deník Le Figaro vysvětluje, jak chápou jednotlivá náboženství pojem rouhání. Klade si otázku, kde jsou hranice svobody projevu a co v našich moderních společnostech zbylo z posvátného. Otázky kladla Marie-Laetitia Bonavita. (...)

Model asketického ideálu nazývaný anachoretství se objevil již v křesťanském starověku. Tehdejší anachoreta vedl osamělý styl života na opuštěném, od civi­lizace vzdáleném místě a pojmenování se krylo s pojmem eremita neboli pous­tevník. Toto radikální rozhodnutí na cestě ke křesťanské dokonalosti činily také ženy. Někdy v 6. století se vynořila podoba anachoretství, která se v průběhu středověku, zejména v jeho vrcholné a pozdní fázi, proměnila ve významný fe­nomén duchovního a zasvěceného života v křesťanské západní Evropě.

V prvním tisíciletí nebyla žádná událost pro křesťanství tak neočekávaná, tak katastro􀃶cká a neměla pro ně tak velké důsledky jako vzestup islámu. Jen málo vpádů v historii proměnilo společnosti tak důkladně a neodvolatelně jako výboje a expanze Arabů v sedmém století. A žádný z nich neproběhl s větší prudkostí. Během jednoho desetiletí padly do rukou vetřelců tři velká města křesťanské Byzantské říše – Damašek v roce 635, Jeruzalém v roce 638 a Alexandrie v roce 641.

Ondřej Beránek (1980) absolvoval obor arabistika a dějiny a kultura islámských zemí na UK v Praze. V doktorském studiu se specializoval na soudobý vývoj Saúdské Arábie. Absolvoval řadu studijních pobytů a stáží v islámských zemích i ve Spojených státech. V současné době je ředitelem Orientálního ústavu AV ČR. Je autorem knih Saúdská Arábie. Mezi tradicemi a moderností (Volvox Globator 2007) Dvojí tvář islámské charity (CDK 2008, spolu s Pavlem Ťupkem), Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti (CDK 2010) a editorem publikace Arabské revoluce.