Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Sociologa a politologa Ralfa Dahrendorfa (nar. 1929) zná česká (česko-slovenská) veřejnost již poměrně dobře. Brzy po revoluci mu vyšly inspirativní a aktuální Úvahy o revoluci v Evropě (1991) a slovensky publikace Moderný sociálny konflikt (1991).

(1885 Spojené státy - 1972 Itálie) Američan srdcem, Evropan volbou. Vnuk amerického stavitele železnice, poslance a zástupce guvernéra, syn zaměstnance státní mincovny. Studoval románské literatury, středověkou latinu, okcitánštinu. 1908-1920 žil v Londýně, 1920-1924 v Paříži a 1924-1945 v italském Rapallu na ligurském pobřeží. Jeho základním dílem jsou monumentální Cantos (1915-1971), „Božská komedie 20. století" o 118 zpěvech a fragmentech. Je jednou z úhelných postav literární i umělecké moderny, psal kritiky, eseje, komponoval i hudbu a překládal.

Anna Kareninová, překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů, autorka četných článků a doslovů, zabývá se dlouhodobě překlady filmovými. Kromě jiných ocenění je nositelkou ceny Magnesia Litera 2003 za překlad knihy Louise-Ferdinanda Célina Klaun's band a ceny Francouzského velvyslanectví za přínos ke zpřístupnění francouzské literatury v Čechách. Její rozhlasový komponovaný pořad o Ezru Poundovi (Chtěl bych napsat ráj) získal uznání poroty v kategorii literárních pořadů na Prix Bohemia (v roce 2001).

Josef Šafařík, Hrady skutečné a povětrné, Dauphin, Praha 2008.

V knize Postavy Shakespearových dramat z roku 1817 William Hazlitt při rozboru postavy Iaga poznamenal, že Shakespeare „byl znamenitý básník i filosof". Při analýze Koriolana pak podotýká, že Shakespeare píše „s duší básníka a naléhavostí filosofa". Filosofický rozměr Shakespearova díla ne­unikl mnohým divákům a čtenářům. Cítíme, že v jeho hrách jsou přítomna velká témata, která utvářejí jejich poetiku i dramatičnost. Prozatím ale proběhlo málo systematických pokusů o popsání a vydefinování těchto filosofických témat.

Odpůrci feminismu v Polsku mají jen nepatrný přehled o výsledcích jeho intelektuálních aktivit. Naše feministky toho využívají a své protivníky obviňují z neznalosti věci. Zaklínají se přitom, že myšlenkový směr tak drahý jejich srdcím vyprodukoval mimořádná díla, která antifeministická lobby nečte pouze proto, že umanutě setrvává ve své myšlenkové lenosti. (...)

V katolickém měsíčníku Znak se nedávno objevila zajímavá diskuze na téma vlivu - dalo by se očekávat, že škodlivém - demokracie na kulturu. Východiskem byl článek Ewy Bieńkowské, v němž autorka s nepřehlédnutelnou solidaritou připomínala slavnou knihu Ortegy y Gasseta o „vzpouře davů". Diskutující vyslovovali různé názory, byť spíš převažoval ambivalentní postoj jak ke knize, v níž je vyjádřen zřetelný odpor vůči panující kultuře mas, tak i k této dominanci samotné.

Ryszard Legutko. Obyvatel ma­lé vesnice a zároveň i stálý ranní návštěvník krakovského letiště, odkud létá do práce do Varšavy a nezřídka ještě dál. Filozof. A zároveň vysoký státní úředník - místopředseda senátu, ministr školství a v současné době státní tajemník v Kanceláři prezidenta Polské republiky. Myslitel, který náleží do plejády největších polských filozofů 20. století, mezi osobnosti jako jsou fenomenologové Ingarden a Wojtyła, estetik Tatar­kiewicz, tomista Bocheński či etik Kołakowski.

Výrazy „intelektuální historie" a „historie idejí" zde užívám jako vzájemně zaměnitelné. Oba jsou poněkud nespolehlivé - potenciálně všeobsáhlé, ale trvale v nebezpečí, že upadnou mezi řadu jiných akademických berliček. Jejich všeobsáhlost vyplývá z jejich předmětu zájmu, kterým je historie myšlení. Ta může zahrnovat historii filosofie, vědy, náboženství, politických, ekonomických nebo estetických idejí a vlastně historii čehokoli, co kdy vzniklo v lidském intelektu.

Před sto lety, v únoru roku 1909, vyšel ve francouzském listě Le Figaro první z dlouhé řady manifestů. Jeho autorem byl Filippo Tommaso Marinetti, kontroverzní italský umělec, jehož silná osobnost a záměrně šokující názory strhly lavinu, která měla za cíl vytvořit zcela novou, moderní, skutečně sjednocenou Itálii, jež se zbaví „zapáchajícího hnisu minulosti". 20. února 1909 tak spatřil světlo světa italský futurismus. (...)