Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

  „Lidé si myslí, že příliš myslím na ženy," prohlásil Rodin podle svědectví Williama Rothensteina. Následovala odmlka. „Ale o čem důležitějším by měl člověk uvažovat?"Z umělců druhé poloviny 19. století, kteří jsou dnes považováni za mistry, je Rodin jediným, který se ještě během aktivního života dočkal mezinárodních poct a oficiální slávy. Byl zastáncem tradice. „Myšlenka pokroku," prohlásil, „je nejhorší pokrytecká fráze dnešní společnosti." Z nepříliš majetné pařížské maloměšťanské rodiny se vyšvihl v mistra umění.

  Ten obraz je poměrně velký - měří 138 x 177 centimetrů. Vznikl koncem minulého století v Istanbulu. Jeho autor Seker Ahmet Pasa (1841-1907) načas působil v Paříži, kde byl silně ovlivněn Courbetem a barbizonskou školou, a po návratu do Turecka se z něj stal jeden ze dvou hlavních malířů, jejichž dílo uvedlo evropskou optiku do tureckého umění. Obraz nese název Dřevorubec v lese. (...)Přeložil Martin Pokorný.

John Berger se narodil roku 1926 v Londýně, léta dospívání strávil na internátní škole v Oxfordu. Roku 1944 byl povolán do armády, a jelikož odmítl jmenování důstojníkem, byl za trest odeslán do kasáren v Ballykelly v Severním Irsku, kde se - podle vlastních slov - poprvé blíže seznámil se svými vrstevníky z dělnických rodin. Po válce se zapsal na výtvarnou akademii Chelsea School of Art, kde byl jeho učitelem Henry Moore, a až do roku 1954 usiloval výhradně o umělecké uplatnění. Patřil k sympatizantům britské komunistické strany, ale nikdy se nestal jejím členem.

  Martin Buber je autor, o kterém Miroslav Petříček prohlásil, že „jeho dílo nezastaralo, protože je schopno stále provokovat nové otázky", a také, že je to „velký předchůdce, třebaže není snadné říci, co vlastně inspiroval". Co tím známý soudobý český filozof mínil? A jaká je historie přijímání Buberova díla v Čechách? A kdo vlastně byl Martin Buber? (...)

Máme-li se zamýšlet nad zkušenostmi zahraničních zemí ve vztahu státu a církve a zodpovědět tak důležitou otázku, komu tam patřívá katedrála: státu, či církvi, nejsme v jednoduché situaci. Neexistuje totiž jeden jediný model tohoto vztahu, a to ani v rámci západní, střední či východní Evropy. Více než v jakékoli jiné oblasti veřejného života je totiž vztah dvou mocí - světské a duchovní - determinován historickými okolnostmi a resentimenty řady uplynulých století. (...)

Ráno čtu čerstvé vydání deníku, které mně palcovými titulky oznámí, kdo komu co provedl, kteří politici, byrokrati, podnikatelé, teroristé, nebo dokonce samotné přírodní síly se provinili proti požadavku světa spravedlivého pro všechny. Šestkrát týdně prožívám svou chvilku morální svrchovanosti nad psaným slovem, večer totéž při televizním zpravodajství. Právě za toto běžně dostupné a zjevně levné sebeospravedlnění platím vydavatelům moralizujících médií. Neboť já, čtenář a divák, stojím vždycky na správné straně, a tedy sám před sebou jsem bělostně nevinný. (...)

I když přijmeme předpoklad, že něco jako kulturní dějiny skutečně existuje (vedle například dějin politických nebo sociálních), respektive že má toto rozdělení nějaký smysl, přinejmenším pedagogický, ještě se tím zdaleka nezbavíme všech problémů. Naopak problémy začnou, například s definicí kultury. O definicích však tato přednáška nebude, spíše bude o tom, zda lze nalézt nějaké strukturální preference, které by vyjádřily hlavní tendence kulturních dějin na západě a ve středu našeho kontinentu v 19. století.

Kdo začne číst knihu maastrichtského profesora Maar­te­na Doormana s názvem Romantický řád takříkajíc standardně, tj. od začátku, může být poněkud rozčarován. Úvod totiž nikterak nenapovídá, že slibný titul se rozvine v přesvědčivé, autorem pečlivě vyargumentované teze jednotlivých kapitol, v jakousi obhajobu romantismu, oné éry, která prostupuje od počátku 19. století až do naší přítomnosti.

Řekne-li se kabaret, učiní většina intelektuálně založených konzumentů divadelní kultury odmítavé gesto. Řekneme-li, že s tímto druhem divadelního umění, nazývaného v němčině opovržlivě „kleine Kunst" (malé umění), jsou spjati takoví velikáni ruského a světového divadla jako Konstantin Stanislavskij a Vsevolod Mejerchold či básníci stříbrného věku ruské kultury Anna Achmatovová, Osip Mandelštam, Lev Gumiljov, reformátor verše Vladimir Majakovskij či hudební skladatel Sergej Prokofjev, bude to znít jako odpověď drzého studenta, který se nepřipravil. A přesto je tomu tak. Jak k tomu došlo?