O různorodosti islámu a imámovi jménem Google

Ondřej Beránek (1980) absolvoval obor arabistika a dějiny a kultura islámských zemí na UK v Praze. V doktorském studiu se specializoval na soudobý vývoj Saúdské Arábie. Absolvoval řadu studijních pobytů a stáží v islámských zemích i ve Spojených státech. V současné době je ředitelem Orientálního ústavu AV ČR. Je autorem knih Saúdská Arábie. Mezi tradicemi a moderností (Volvox Globator 2007) Dvojí tvář islámské charity (CDK 2008, spolu s Pavlem Ťupkem), Ignác Goldziher – vězeň z Budapešti (CDK 2010) a editorem publikace Arabské revoluce. Demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady (Academia 2013). Je též překladatelem literárních děl ze středověké i moderní arabštiny.

(…)

Zcela zvláštním fenoménem poslední doby, který se navíc již netýká jen Blízkého východu, je Islámský stát. Odkud bere svou vitalitu? Jak se k němu staví autority sunnitského světa a jak ho vnímají šíité?

Svou vitalitu bere beze sporu z velmi pohnutých nedávných dějin regionu. Obě země, na jejichž území se ta entita rozkládá, Sýrie a Irák, mají za sebou desetiletí krvavých autoritářských režimů, či dokonce občanských a jiných válek. Jsou tak plné lidí kypících zlobou na své režimy, sousedy či Západ, lidí, kteří nemají příliš příležitostí ke kvalitnímu životu. Obě země mají také velmi křehkou etnicko-ná­boženskou skladbu. A konečně obě leží v geostrategicky významné oblasti, v níž se snoubí zájmy mnoha regionálních i globálních aktérů. Když k tomuhle všemu přičtete zhroucení či zeslabení centrálních vlád, spoluzapříčiněné bohužel i zá­padními intervencemi, dostanete vakuum, které zaplní velmi radikální uskupení. Z našeho západního pohledu je to něco těžko pochopitelného, protože pod tou kakofonií brutálních obrázků se odehrávají mnohé postranní příběhy diktované kmenovými či nacionalistickými zájmy, promlouvá do toho jiné nastavení hod­not jako čest, krevní odplata a tak podobně. Stejně tak obtížně pochopitelné pro nás může být to, jak mohou tamní lidé tuto hrůzovládu dočasně tolerovat. Jen špatně se vysvětluje, že pro mnohé z nich se jedná vlastně o alespoň zdánlivé uva­lení řádu tam, kde už dlouhá desetiletí vládne chaos a neočekávané, proměnlivé kroky a represe autoritářských režimů. Nyní mají něco, co jim sice třeba částečně komplikuje život, ale co je alespoň předvídatelné, jakkoliv to může znít mrazivě, a co – alespoň prozatím – funguje. Osobně se domnívám, že ta vitalita bude jen krátkodobá a že se ta entita sama zdiskredituje, případně zmutuje do odlišných podob. Co se týče většiny autorit jak v sunnitském, tak šíitském islámu, ale ko­neckonců i většiny běžných muslimů, tak způsoby Islámského státu zcela jasně odsuzují. Tradiční autority odpuzuje především to účelové vyzobávání z kontextu vytržených útržků svatých textů, kterého se ISIS dopouští. Je paradoxní, že radi­kálové z ISISu mají v tomto ohledu velmi podobné chápání a interpretaci islámu jako mnozí odpůrci tohoto náboženství na Západě. Oba tábory – pochopitelně z odlišných důvodů – nechtějí slyšet, že text je složitější než pouhá citace náhodné věty. Souvisí to i s celkovou proměnou chápání náboženské autority v islámu. Po dlouhých staletích, kdy lidé potřebovali duchovní k tomu, aby jim víru a její aspekty vysvětlovali, nastoupila v 70. letech 20. století generace samouků, kteří postrádali formální náboženské vzdělání a neovládali například klasické metody koránské exegeze či netušili nic o složitém korpusu islámského práva. Tato generace začala razit tezi, že každý může islám pochopit sám, stačí si vzít do ruky korán. V posledních letech se to ještě posunulo, když dorostla generace, které k pochopení stavu světa i podstaty náboženství stačí ona pro dnešní dobu příznačná útržkovitost. Tato generace jako autoritu uznává pouze imáma jménem Google a k chápání náboženství nejenže nepotřebuje tu mešitu a duchovního, ale nakonec ani ten Korán či další náboženské texty. Stačí si přece otevřít počítač a hned najdete „řádné“ ospravedlnění téměř všeho, a to na základě jednoho verše z koránu a dvou prorockých tradic. Co na tom, že se celá staletí tytéž texty převážně vykládaly jinak. Na druhou stranu by nebylo korektní tvrdit, že Islámský stát je naprostá anomálie. Podobných hnutí vystavěných na nějaké revivalistické či milenialistické bázi bylo v dějinách islámu mnoho a po zániku Islámského státu se jich také ještě mnoho objeví.

(…)