Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

K pochopení smyslu debaty o podstatě dialogu mezi křesťanstvím a judaismem bude užitečná malá rekapitulace. Málokdo si uvědomuje, že dodnes trvá spor o to, kdo je původcem smrti Ježíše Nazaretského. Dalo by se dokonce říci, že je dnes živý jako dosud nikdy. Je tomu tak jistě i proto, že samotné minulosti se tato debata týká jen zdánlivě. Ve skutečnosti můžeme právem dojít k názoru, že dějiny se staly příhodným nástrojem boje s antisemitismem. Současní komentátoři nejenže zkoumají minulé události, ale mají také jiný, vznešenější cíl – boj proti předsudkům a stereotypům.

V úvodu ke své knize Essays on European Literature (1950) se E. R. Curtius zmiňuje o svém štěstí být současníkem a vykladačem „mužů jako Gide, Claudel, Péguy, Proust, Valéry, Hofmannstahl, Ortega, Joyce, Eliot“. Velikost vyvolává velikost, takže je snadné pochopit Curtiovu vděčnost. Ale co jeho výčet? Joyce a Eliot jsou zde samozřejmostí. Podobně Proust a Valéry, Ortega a Hofmannstahl. Gide a Claudel jsou přinejmenším přijatelní, i když jejich pověst v letech, kdy Curtius psal, upadala. Ale Péguy? Jak se toto neznámé jméno ocitlo na exkluzivním seznamu význačného kritika?

Vystudoval reálné gymnázium v Českém Krumlově a v Praze. Vysokou školu zemědělskou však nedokončil, neboť v červnu roku 1956 (sic!) ilegálně překročil hranice do Rakouska a odešel studovat filosofii a teologii do Říma. Dokáže o tom nádherně vyprávět. Lateránskou univerzitu naopak ukončil, a to v roce 1962, doktorát z teologie získal tamtéž roku 1966. V době druhého vatikánského koncilu, který byl událostí jeho generace par excellence, pracoval jako asistent mládeže v Oratoriu svatého Petra ve Vatikánu.

Otázky pro doc. Pavla Bočka ke stejnojmenné výstavě v Moravském zemském muzeu (2013–2014) pokládal Jiří Hanuš. Zájemci o tuto výstavu si ji mohou připomenout též prostřednictvím dvoujazyčné publikace Svět tajemných Baltů / The World of the Mysterious Balts (MZM 2013) editorů L. Jana, P. Kostrhuna a Z. Nerudové, která obsahuje příspěvky ze všech reprezentativních oblastí zachycených výstavou.

Jaká je základní idea výstavy? Kde a kdy vznikla?

V rámci Templetonovy nadace jsou na webových stránkách této instituce publikovány příspěvky odborníků a významných osobností na zajímavá témata. Přinášíme ukázku jedné z debat věnovaných otázkám etiky a svobodného trhu, které bývají často diskutovány i v českém prostředí. Celou sérii příspěvků viz zde.

Období přelomu 14. a 15. století už téměř tradičně nese punc tzv. krize středověku, a to nejen v českém prostředí, charakteristickém svým důrazem na fenomén husitství. Na zakladatelské studie Bedřicha Mendla z oblasti hospodářských a sociálních dějin navázala především marxistická historiografie, které se tak podařilo vystihnout soudobý trend, platný tehdy i v dějepisectví západoevropském.

Sekularizaci, tj. zesvětštění společenského života, považuji společně s jejím záměrně proticírkevním zaměřením, tj. antiklerikalismem, za hodnotové postoje, které jsou z historického hlediska těsně spjaté s procesem modernizace. Zatímco antiklerikalismus vystupuje ostře proti církvi, ateismus již zavrhuje náboženství jako takové.  Modernizace je pro mě ambivalentní záležitostí, jež na jedné straně otevírá nové možnosti „lepšího“ života, avšak zároveň přináší i nové iluze o tom, že si „již“ umíme „se vším“ dobře poradit.

Školství bylo považováno za důležitou frontu boje s klerikalismem, mnohde v tisku liberální, socialistické i katolické provenience narážíme na názor, že jde o frontu vůbec nejdůležitější. Právě ve školství se náboženství dostávalo do poměrně ostrého střetu s moderní kulturou, právě ve sféře vzdělávání se ukazovala rivalita učitelstva a duchovenstva jako dvou společenských vrstev odvozujících svůj společenský status z oblasti vzdělání a informací přetavených v sociální kapitál.

Cílem tohoto příspěvku je naznačit, jak se vyvíjely antiklerikální postoje politických stran působících na území dnešní České republiky ke vztahu církve a státu, a to od doby zrodu moderních politických stran až do roku 1948. Předmětem mého zájmu jsou české politické strany v českých zemích; nezkoumám tedy strany německé, slovenské, rusínské, maďarské či polské. Katolickým stranám se přirozeně tento text nevěnuje. Poslední úvodní poznámka budiž terminologická – přes vědomí výrazných rozdílů mezi institutem církve (církví) a náboženství bude těchto termínů užíváno synonymně.

Dovolte mi v tomto krátkém příspěvku se s vámi podělit o jisté pochybnosti nad pojmy, které užíváme jako historikové často s jakousi nepochopitelnou samozřejmostí, i když by nás měla naše pěstovaná sensoria varovat před nebezpečím jejich zkreslení a nedostatečného promýšlení. Vlastně nejde jen o pochybnosti nad pojmy, ale o několik poznámek, které představují pokus o jejich uchopení. Na první pohled totiž oba pojmy − klerikalismus i antiklerikalismus − připomínají nějaké měňavky nebo neuchopitelné medúzy.