Editorial: Říman a Čech

Vystudoval reálné gymnázium v Českém Krumlově a v Praze. Vysokou školu zemědělskou však nedokončil, neboť v červnu roku 1956 (sic!) ilegálně překročil hranice do Rakouska a odešel studovat filosofii a teologii do Říma. Dokáže o tom nádherně vyprávět. Lateránskou univerzitu naopak ukončil, a to v roce 1962, doktorát z teologie získal tamtéž roku 1966. V době druhého vatikánského koncilu, který byl událostí jeho generace par excellence, pracoval jako asistent mládeže v Oratoriu svatého Petra ve Vatikánu. V letech 1966–69 působil jako druhý sekretář kardinála Josefa Berana, což mu umožnilo poznat tohoto výjimečného muže, vězně nacistických i komunistických koncentračních táborů. V roce 1968 získal italské občanství a začal přednášet na Lateránské univerzitě (od roku 1977 jako mimořádný a od roku 1982 jako řádný profesor fundamentální teologie). V letech 1967–90 byl šéfredaktorem exilového teologického časopisu Studie, jehož vydavatelem byla Křesťanská akademie v Římě. Tento časopis proslul pod jeho vedením otevřeností, vědeckou úrovní a zájmem o vše, co se dělo za železnou oponou. V 70. letech působil jako duchovní správce českých uprchlíků v Itálii. Na přelomu 70. a 80. let vyučoval v Zambii, Ekvádoru, Guatemale a Portoriku. Právě v těchto zemích získal velký přehled nejen o mimoevropské situaci, ale též o mimoevropské teologii. Od roku 1985 přednášel Úvod do křesťanství na lékařské fakultě A. Gemelliho Katolické univerzity Sacro Cuore v Římě, což dokládá jeho schopnost oslovovat i neteologické publikum. Je významné, že se v roce 1994 vrátil do vlasti a začal budovat domácí instituce: vyučoval jako profesor na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích (přednášel především fundamentální teologii, ale vedl také kurzy ze systematické a biblické teologie, filosofie a religionistiky). Působil také jako farář v rodné Hluboké nad Vltavou. V roce 2006 mu byl prezidentem republiky propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv. V jeho případě to bylo naprosto výstižné a oprávněné. Roku 2013 mu Jihočeská univerzita udělila titul emeritního profesora, což pro něho neznamenalo nikterak ústup z vědecké a kněžské činorodosti.

Je autorem více než dvou set českých i cizojazyčných odborných studií a článků. Jeho stěžejní publikací je Teologia fondamentale (poslední, čtvrté vydání vyšlo v Římě roku 1992). V této knize shrnul své pojetí základní teologické disciplíny, kterou rozvíjel – ve stopách předčasně zesnulého prof. Vladimíra Boublíka – na Lateránské univerzitě. Kniha má tři části: První zkoumá náboženství z religionistické perspektivy a dospívá k závěru, že idea Boha vzniká v člověku z hluboké potřeby, ba požadavku smyslu jako personifikace záruky smyslu. Druhá část je věnována filosofickým důkazům Boží existence a autor v ní rozvíjí tzv. komparativní argument, který ukazuje, že víra v transcendentního Boha má svou dobrou racionalitu. Třetí část se pak soustředí na úhelný kámen křesťanské zvěsti, na smysl a pravdivost Kristova zmrtvýchvstání.

Ale aby to nevypadalo, že nezasáhl i do dalších oborů: například jeho článek o českých náboženských tradicích, otištěný ve druhé polovině sedmdesátých let v časopise Studie a pak nesčetněkrát přetiskovaný a citovaný, pronikavě zasáhl do diskuse o pojetí dějin v české společnosti. Lze ho proto bez nadsázky považovat v současnosti za nejvzdělanějšího a nejpodnětnějšího křesťanského myslitele v Česku.

Skoro to vypadá tak, že bychom už nemuseli jmenovat, protože podle již napsaného každý, kdo se jen trochu zajímá v českých zemích o teologii a historii, ví. Proto jen pro jistotu: Karel Skalický (nar. 20. května 1934 v Hluboké nad Vltavou), slaví své osmdesátiny. Vivat!