Křesťané a radikální socialismus

Soudobé dějiny a zvláště církevní historiografie po roce 1945 žijí v období stále pociťovaného deficitu, který lze odstraňovat jen postupně a se značnou trpělivostí. Nejde jen o to, že v období komunistického režimu byla historiografie tohoto typu popelkou, ale také o to, že se i ve svobodném světě poněkud změnila situace - církevní dějiny, tradičně jako teologicky fundovaná disciplína, v níž šlo o charakteristiku konfesijně pojatého vývoje se zdůrazněním doktrinálních akcentů, se ocitly v silovém poli moderně koncipovaných kulturních dějin, v nichž se sice církve i jejich příslušníci zohledňují, ba dokonce se stávají ústředními tématy, ale východiska i metody práce jsou již zcela odlišné. Pokud dnešní dějepisce zajímá církev v tradičním slova smyslu, týká se to nejspíše specifické oblasti vztahu státu a církve, což je výzkumný prostor sice stále významný, v pluralitně chápané historické práci však reprezentuje pouze jediný hlas, který vyžaduje doplnění. (...)