Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Měl jsem ve veliké oblibě svého strýce Karla Matouška. Byl doktorem práv, podplukovníkem československé armády a vojenským soudcem. Nedlouho po únoru 1948 byl proskribován komunisty. Sedmdesát let poté, na chodbě vinohradského činžovního domu, byla třicet let po jeho smrti osočena sousedem jeho druhá žena, dnes devadesátiletá dáma, z toho, že žila s vrahem generála Píky. Jak se s tímto absurdním obviněním vyrovnat? A kde je jeho původ?

V rámci cyklu Preisneriana se 6. května tohoto roku na půdě Filozofické fakulty v Brně uskutečnilo mezi­oborové kolokvium s názvem „Středoevropská otázka“. Na tomto setkání zazněl mimo jiné příspěvek profesora Jiřího Štaifa, který působí na Univerzitě Karlově v Praze a již dlouhá léta se zabývá společenskými problémy 19. století, postavami české politiky i historiografie, například Františkem Palackým.

Následující text Jana Rokity byl původně publikován v revue Wszystko co najważniejsze a osmi dalších světových médiích v rámci projektu polského Institutu nových médií k 80. výročí druhé světové války. Přetiskujeme jej na žádost polských kolegů jako připomínku tehdejších událostí.

Charakteristickým zvukem současné západní společnosti je hlasitý podrážděný štěkot. A to nejen na levici, ale i na pravici.

Předseda ODS Petr Fiala se v létě vyslovil pro návrat k nepřímé volbě prezidenta republiky. Je dobře, že jeho komentář nezapadl a vyvolal řadu reakcí. Je nejvyšší čas konečně otevřít širší diskusi o postavení českého prezidenta, kterou jsme před lety zanedbali, a teď sklízíme, co jsme zaseli.

Pokud dnes chcete získat nějaký evropský projekt, rozhodně se neobejdete bez toho, abyste se vymezili proti škodlivým předsudkům. Není dnes také lepší označení, které by se dalo zvolit pro ostrou polemiku a zdolání nepřítele. Má zkrátka předsudky a basta. Je kritický k LGBT komunitám? Má předsudky. Nepodporuje nutnost klimatických opatření? Má předsudky. Nelíbí se mu propotratová politika? Má předsudky. Líbí se mu koloniální román o Robinsonu Crusoeovi?

České poválečné umění má řadu osobností, které ve své tvorbě přijímaly vliv světového moderního umění a obohatily ho autentičností svého díla. Mezi takové umělce, dnes již bohužel téměř zapomenuté a nedoceněné, patří i Alois Toufar, možná nejvýznamnější český výtvarný pedagog v oboru dětské malby a kresby u nás, který získal velký ohlas i ve světě. Ve své době byl známý více jako výjimečný pedagog než umělec.

Je začátek roku 1941. Šlengrovi konečně přichází dlouho očekávané psaní od pražského malíře Františka Tichého. Vymění si mezi sebou jen pár dopisů a Šlenger má ke každému několik konceptů. Je jasné, že si nechce nic pokazit. Stojí téměř na prahu čtyřicítky a má již za sebou přes deset let práce. Zápal však stále mladický, důvěra k Tichému víc než synovská. Tichý se stává adeptu malířství Šlengrovi, jak z korespondence vyznívá, kmotrem.

V roce 1941 byly objeveny jeskynní malby v Lascaux a publikovány v časopise L’Illustration. Výtvarný projev pravěkého člověka jako naléhavé zvolání z hlubin minulosti lidstva vyvolal tehdy obdiv a dojetí pro svoji bezprostřední a syrovou krásu a upřímnost. Světem se rozběhla vlna zájmu o primitivismus, která kulminovala někdy v druhé polovině 40. let. Nebyla to ale žádná vlna tsunami způsobená náhlým podmořským zemětřesením.