Přímá volba prezidenta, přímá cesta k chaosu

Předseda ODS Petr Fiala se v létě vyslovil pro návrat k nepřímé volbě prezidenta republiky. Je dobře, že jeho komentář nezapadl a vyvolal řadu reakcí. Je nejvyšší čas konečně otevřít širší diskusi o postavení českého prezidenta, kterou jsme před lety zanedbali, a teď sklízíme, co jsme zaseli.

Jaké pravomoci má nejvyšší představitel našeho státu mít? Jaké limity bychom mu měli nastavit? Jak nejlépe zajistit, aby je skutečně dodržoval? A v neposlední řadě, jakým způsobem bychom jej měli volit? Nerovnováha českého politického systému je tak závažná, že diskuse o instituci prezidenta republiky je dnes stejně potřebná jako před devíti lety. 
Neuvážené zavedení přímé volby prezidenta v letech 2010–2011 výrazně prohloubilo dlouhodobé problémy, kterými exekutiva v České republice trpí, a vystavilo náš politický systém závažné zkoušce. Proč vlastně takovou zkoušku podstupujeme? Vždyť přímou volbu máme v podstatě bezdůvodně, přihodila se nám tak nějak mimochodem, vždy pro ni zaznívaly pouze abstraktní a okrajové argumenty. Tím nejčastějším byl všeobecný odkaz na „přání voličů“, ačkoli změna volby prezidenta se nikdy nevyskytovala mezi problémy, které by Češi spontánně jmenovali jako palčivé. Opakovaně se pro ni vyslovovali jen tehdy, zeptal­‑li se jich někdo návodně. Lehkovážnost, která takto závažný zásah do ústavy provázela, je proto absurdní. (…)