Populismus, nebo spíš moderní extremismus?

Charakteristickým zvukem současné západní společnosti je hlasitý podrážděný štěkot. A to nejen na levici, ale i na pravici. Měli bychom mít stále na paměti zásadní poučku, že populismus nelze porazit populistickými prostředky, píše Nick Cohen v článku „Modern extremism: this time it’s personal“ v dubnovém čísle časopisu Standpoint. Text přinášíme v mírně zkrácené podobě.

Dnešní političtí vítězové se po svém vítězství nechovají ani trochu velkoryse. Ve svých vlastních představách i v představách desítek milionů jejich stoupenců zůstávají utiskovanými vyděděnci: oběťmi mocných sil, jejichž licoměrnost je nezměrná. V jejich boji proti skutečným i smyšleným elitám je ospravedlněno použití jakýchkoli taktických prostředků. Mohou lhát a podvádět, organizovat moderní podobu honu na čarodějnice a davové on-line štvanice na ty, kdo se stanou terčem jejich nelibosti. Ochota uchylovat se k verbálnímu násilí je nepochybně předzvěstí násilí skutečného. Brutální násilnictví už se skutečně začíná projevovat.
Ať se podíváme kamkoli, vidíme inkvizitorské lpění na hříšném provinění kohokoli, kdo nesouhlasí s krajní pravicí nebo levicí. Soupeřící zájmy nebo filosofie už nevyjadřují odlišné světonázory. Nesouhlas je dokladem osobní špatnosti a zkaženosti. Tento osobní prvek je nejvýraznějším rysem moderní konspirační politiky. Skrytým a nevyřčeným předpokladem je přitom přesvědčení, že oponenti by souhlasili s brexitem nebo s Trumpem nebo s Jeremym Corbynem, kdyby byli poctiví. Jen jejich zkaženost může vysvětlit, proč odmítají přijmout tu pravou víru; zkaženost sycená pochybnými peněžními motivy nebo iracionální nenávistí k bělochům, k muslimům nebo k suverénním národním státům. (…)