Osamělí běžci na jedné trati

Je začátek roku 1941. Šlengrovi konečně přichází dlouho očekávané psaní od pražského malíře Františka Tichého. Vymění si mezi sebou jen pár dopisů a Šlenger má ke každému několik konceptů. Je jasné, že si nechce nic pokazit. Stojí téměř na prahu čtyřicítky a má již za sebou přes deset let práce. Zápal však stále mladický, důvěra k Tichému víc než synovská. Tichý se stává adeptu malířství Šlengrovi, jak z korespondence vyznívá, kmotrem.
Jedná se o jediný známý Šlengrův kontakt s dobovým výtvarníkem, navíc umělcem „těžkého kalibru“. Jsou každý v jiné životní i profesní situaci, ale ani jeden nepodléhá diktátu zvenčí.
„František Tichý je skutečně člověk velmi mrštný a rychlý,“ jak ho charakterizuje Karlův bratr Josef Šlenger. Takové jsou i jeho dopisy, často bez interpunkce, pádící rychle dopředu. Pro možnost bližší představy této epizodní, ale důležité a atraktivní postavy příběhu zde Františka Tichého citujeme bez gramatické korekce. (…)