Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Vzpomínka

Kostnatá sosno, čas neušetřil nás.

Na tobě sníh. Když letní jas

tu v nehybnosti ztuh,

má matka tudy po jehličí šla,

tvář měla mladou od předtuch.

Šla na pole, kde rosa hořela.

Když zvon se ozval v podvečer,

z bot písek vyklepávala si v tmě

na téhle stezce, u myších děr,

než s nůší a rýčem vykročila k dědině.

Pahorku rozvichřených psot,

na pole nechodí už matka má.

Však písek, písek z jejích bot

přes srdce řeřavě mi vlá.

(...)

Ludvík Kundera (1920, Brno): český básník, dramatik, prozaik, překladatel, editor, literární historik, vysokoškolský učitel a výtvarník pobývající v Kunštátě na Moravě. Znalec německého expresionismu, dadaismu, Bertolta Brechta, Františka Halase a čaje - těmto všem a mnoha jiným věnoval pozornost ve svých knihách. Jeho sebrané spisy průběžně vycházejí v nakladatelství Atlantis. Z německé poezie českému publiku představil knižní výbory např. z těchto básníků: Christian Morgenstern, Georg Trakl, Georg Heym, Gottfried Benn, Paul Celan či Hans Arp.

Koncem února si připomeneme třicáté výročí od úmrtí Oskara Kokoschky (1886-1980), vynikajícího rakouského malíře a všestranného umělce, nepoddajného solitéra a obdivovatele díla J. A. Komenského, jenž byl svým původem i dočasnými pobyty spjat s naší zemí.

Architektura, jaká je a jaká by měla být 

Diskurz na dané téma je třeba začít otázkou, co vlastně je architektura. Na rozdíl např. od hudby nebo literatury totiž neexistuje architektura lehká a vážná či nízká a vysoká. Neplatí, že každá stavba je architekturou a stavba nepovedená potom architekturou špatnou. Pouze velmi malý segment stavění má ambici architekturou být a pouze velmi malá část tohoto segmentu architekturou - třeba s chybami - skutečně je.

Významným rysem našeho veřejného života je polemika s komunismem jako s duchovní a politickou aktualitou. Což nemáme po dvaceti letech od listopadu 1989 už dost nových zkušeností a dost čerstvých starostí? Upíráme-li pohled při hodnocení lidí a institucí dozadu, může to znamenat, že skutečně dosud nejsme s totalitní minulostí mentálně vyrovnáni. Nabízí se však k úvaze ještě další možnost. Kulturní prostor, v němž se realizuje veřejné mínění, je dnes nepřehledně složitý a prakticky rozdrobený.

Naše demokracie má za sebou dvacet let nepřerušeného trvání. Jen obtížně si někdy uvědomujeme, co vše pozitivního přinesly. Pozorovatel, jenž je součástí procesů, které sleduje, má nepochybně jinou perspektivu než ten, kdo interpretuje události, jichž není přímým účastníkem. Proto jsme citliví k detailům, více vidíme nedokonalosti a problémy a nesnadno pohlížíme na celek.