Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Zásluhou galeristy Jiřího Švestky jsme se na samostatné výstavě mohli poprvé seznámit s tvorbou jednoho z předních polských malířů střední generace Edwarda Dwurnika (*1943). Přestože pražská výstava, nazvaná lakonicky Praga, nepřinesla to nejlepší z Dwurnikovy tvorby, ale pouze novější obrazy s tematikou měst, jde nepochybně o umělce, který zanechal trvalou stopu nejen v kontextu polského malířství.

Od té doby, co jsme napsali s Petrem Fialou knížku Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinotés, čas od času dostávám otázky, jak se dívám na fenomén skryté církve po několika letech, ba desetiletích, a jak hodnotím církevní aktivity v minulosti a jak se dívám s odstupem času na celou problematiku. Tento stručný text jsem napsal zejména s ohledem na tyto dotazy, ale také proto, že po letech nepominul jeden z motivů napsat o českém církevním podzemí celou knížku.

Jegor Gajdar, jistou dobu premiér a člen vlády Ruské federace v období éry prezidenta B. Jelcina, vzděláním ekonom, napsal knihu Collapse of an Empire. Lessons for Modern Russia¹ o tom, proč byl Sovětský svaz impériem, které bylo odsouzeno k zániku. (Ruský originál Gajdarovy knihy Gibel imperii.

Historická zkušenost říká, že vysoké umění se v minulosti neobešlo bez bohatých investorů, mecenášů, donátorů, sponzorů. Tu úlohu hrály tradičně určité společenské skupiny. V evropských zemích to byl stát reprezentovaný panovníkem, ale také aristokracie a církve. Později převzalo sponzorskou roli nacionálně orientované liberální měšťanstvo. Donátorské aktivity měly někdy podobu investic, zejména tam, kde šlo o rozměrná architektonická díla, jež plnila reprezentativní, případně propagandistickou roli (Svatovítská katedrála, Národní divadlo apod.).

Bylo to na počátku devadesátých let, když federální ministr financí prosazoval jednotnou daň z příjmu fyzických osob. Jako tehdejší ministr kultury České republiky jsem v souladu se svým přesvědčením i funkcí považoval za správné veřejně se obrátit k občanům činným v oblasti kultury, zejména k umělcům, a postavit se za nové znění zákona. Napsal jsem tehdy, že nevidím důvod, pro který by měl být básník zdaňován výhodněji než pekař. (...)

  Myslím, že lze bez rozpaků napsat, že to bylo zejména díky francouzskému historikovi Pierru Norovi a sedmisvazkovému projektu o francouzské historické paměti, jejž řídil a s nímž se veřejnost mohla seznámit pod názvem Les lieux de mémoire (1984-1992), že se toto téma setkalo se zájmem historiků v řadě evropských zemí. Je tomu tak zřejmě proto, že stále intenzivnější stýkání a potýkání se různých kultur v dějinách světové civilizace nás stále více upozorňuje na okolnost, že se odlišují zejména díky svému utváření podle kritérií, jež jsou nezřídka jen obtížně vzájemně slučitelná.

  Petr Mazanec (1945) je středoškolský učitel, regionální historik a básník. Narodil se sice v severních Čechách (Ústí nad Labem; část dětství prožil v Děčíně), ale rodným krajem mu byl a je kraj jeho rodičů, to je Vysočina. Mládí prožil v Kamenici nad Lipou a v blízkém Rytově. Je absolventem FF UK v Praze v letech 1963-69. Žije v obci Veselá u Počátek. Podílel se na přípravě několika regionálních historických a dokumentárních publikací.Je autorem rukopisných sbírek Dostatečné znalosti (1968-1970) a Dostatečné známosti (1973-1974).

  V půlce února získala na podzim vydaná Bílá kniha církve s černou kapitolou novou dimenzi. Jeden z jejích dvou autorů - Dominik Duka - byl totiž jmenován pražským arcibiskupem, s kterýmžto titulem se historicky pojí titul primase českého - titul veskrze symbolický, v obou hlavních významech toho slova.Kniha vyvolala řadu očekávání, a to i bez Dukova svatovojtěšského nástupnictví. Jako bílá kniha bývají nazývány bilanční dokumenty shrnující stávající situaci a poskytující střednědobý výhled do budoucna.

  Globalizace jaksi ukrádá světu samy regiony, a není proto divu, že vymírají jejich pěvci. Číšník převlečený do moravského lidového kroje zůstává číšníkem a po pracovní době si jde zahrát fotbal v tričku Adidas, aby domů odkráčel v teniskách Reebok, přičemž veškerá jeho garderoba byla zhotovena v Číně. Obdobně působí verše většiny autorů z mladší a nejmladší generace básníků narozených a žijících na Moravě.