Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

  Světoznámý finský spisovatel Mika Waltari se narodil roku 1908 jako poddaný ruského cara - stejně jako všichni Finové narození mezi roky 1809 a 1917. Finsko bylo v té době součástí carského (a necelé poslední dva měsíce dokonce sovětského) Ruska. S tím poddanstvím to ovšem nebylo až tak zlé. Car Alexandr I., který Finsko v důsledku napoleonských válek získal, je „pozvedl mezi národy", jak uvádějí finské učebnice dějepisu. On a jeho nástupci poskytli Finsku velmi rozsáhlou autonomii.

  Komunismus a nacionální socialismus spojují výrazné podobnosti, ačkoli si to žádná z obou stran v sebereflexi nepřipouští. Z hlediska liberální demokracie s institucionálním zajištěním občanských práv, oddělením zákonodárné, výkonné a právní moci a s právně zaručenou bezpečností, ale především s oddělením privátní a veřejné sféry, odpovídají oba zmíněné režimy typu totalitní vlády posílené propojením na charismatickou figuru. Oba režimy byly poháněny historicko-filozofickými světovými názory - instancemi legitimity politického jednání, které jsou západním státům nanejvýš podezřelé.

  Dne 14. dubna 1942 zemřel v Ženevě spisovatel, který jako první nahlédl, zanalyzoval a popsal způsob myšlení a vnímání světa, který byl na konci dvacátého století označen pojmem postmodernismus. Vyznavač či spíše oběť postmodernistického světonázoru avant la lettre se stal nakonec hrdinou nejvýznamnějšího díla Roberta Musila, nedokončeného románu Muž bez vlastností. Tento „muž bez vlastností" měl zdánlivě vlastností nekonečně mnoho. Při svém ustavičném hledání duchovního základu současné kultury se stal v mládí vojákem, posléze vědcem a vposledku intelektuálem.

  Zadaný název mi způsobuje jisté problémy. Pro novověk je typické nejen dělení konfesionální, ale též politické. Křesťané mohou mít různé zkušenosti a tomu odpovídající nejednotné postoje, proto neexistuje společná opce. Pro řešení „společné zkušenosti" křesťanů by se ale snad dal zdůraznit akcent antropologický. Podle křesťanského přesvědčení je Bůh dobrý a člověk i svět jsou dobrým stvořením. To je nauka, která křesťany navzdory všem rozdílům sjednocuje. Člověk je však současně spolustvořitel s velkou kreativní silou.

  Už nevím, který spisovatel (snad David Lodge?) ironicky shrnul pocity západoevropského intelektuála na konci minulého století: „Marxismus je mrtev, strukturalismus je mrtev a já se taky necítím nejlíp!" Avšak dnes je vidět, že marxismus není zdaleka tak mrtev, jak se zejména nám ve střední Evropě zdálo před dvaceti lety. Levicová ideologie se k nám vrací především jako import ze Západu. Vedle bystrých a výmluvných neomarxistů, vychovaných na amerických a západoevropských univerzitách „osmašedesátníky", se někdy cítí současný český intelektuál jako nedostatečně oblečený.

Krátce

Krátce blesk

nad rozzívlou knihou.

Na smrt bledé sousto

v talíři.

Zády k šelestu

praporů,

čelem

k čelu útesu.

Vysoké nebe

za posunky,

v prázdné hlavě

zvony.

Čerstvá krev

v památníku.

Chodidlo

v salátu z krajek,

rozsedlina ztěžklá

hroudou tmy.

Na dýchající pleti

lehký stín.

(...)