Návrat člověka bez vlastností

  Dne 14. dubna 1942 zemřel v Ženevě spisovatel, který jako první nahlédl, zanalyzoval a popsal způsob myšlení a vnímání světa, který byl na konci dvacátého století označen pojmem postmodernismus. Vyznavač či spíše oběť postmodernistického světonázoru avant la lettre se stal nakonec hrdinou nejvýznamnějšího díla Roberta Musila, nedokončeného románu Muž bez vlastností. Tento „muž bez vlastností" měl zdánlivě vlastností nekonečně mnoho. Při svém ustavičném hledání duchovního základu současné kultury se stal v mládí vojákem, posléze vědcem a vposledku intelektuálem. Jednou ho fascinovaly neomezené možnosti vědy a techniky, jindy se hroužil do spirituálních (dnes bychom řekli new-ageových) proudů namířených proti scientistickému determinismu. Uhranula ho síla so­cialistického prométheovství, ale později se stal elitářským konzervativcem rozčarovaným z „masového člověka". Připouštěl, že je citově vázán láskou k rakouské vlasti, přičemž ho stále znovu odpuzovala trivialita a grotesknost podob, které přijímal habsburský patrio­tismus. Přes množství identit - a možná právě z důvodu jejich přemíry - se Musilův hrdina stával stále víc a víc lhostejným, bezbarvým „člověkem bez vlastností" - připraveným o vlast, o poslání, o povolání. Hovořil mnoha jazyky, ale žádný z nich se nestal „jazykem jeho duše" v tom smyslu, jak jej chápe Musil. (…)