Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

  Retrospektivní pohled na život a dílo českého sochaře a univerzálního výtvarného umělce Františka Bílka (1872-1941), jak nám jej může zprostředkovat katalog jeho souborné výstavy v roce 2000, je vskutku impozantní: není pochyb o jeho talentu a originalitě, o jeho schopnosti pracovat v různých technikách a materiálech, o spirituálním ukotvení jeho tvorby. I Bílkova práce okrajového významu, třeba „sériový" náhrobek na venkovském hřbitově, neodolatelně přitahuje obec četných obdivovatelů. Zároveň jeho dílo vždy vzbuzovalo nevoli a odpor.

  Jedna z nejvýznamnějších socioložek náboženství navštívila na konci října Brno: na půdě Filozofické fakulty MU proslovila přednášku o současné situaci náboženství v Evropě a poté se zúčastnila prezentace své knihy o výjimečnosti evropského případu, která vyšla v nakladatelství CDK česky. Grace Davieová patří k erudovaným vědcům, kteří upozorňují všechny své kolegy - sociology, ale i historiky a politology, aby vzali náboženství vážně a učinili je předmětem svého bádání a úvah. Uveřejňujeme text, který paní profesorka poskytla Kontextům jako výchozí základ své brněnské přednášky.

  Na podzim, jak víme, dozrává ovoce a ve Francii se sklízí i nepřeberně bohatá úroda beletristických knížek. V češtině pro ně máme i sympatické pojmenování „krásná literatura", které se už moc nepoužívá, protože by nebylo tak úplně jasné, co všechno si pod ním máme představit. („A paní učitelko/pane literární recenzente, proč je ta knížka krásná?") Francouzi řeší i související terminologickou otázku, co to je román. Na rozdíl od nás mají trošku jednodušší situaci - román je to, na čem je to výslovně napsané.

  Aktuálně vydaný soubor textů českého filozofa a politika Václava Bendy (1946-1999) je reprezentativním představením autorových studií, esejů, polemik a obran zachycujících nikoli vývoj jeho názorů - jak se na správného konzervativce sluší -, ale spíše vývoj institucí, v nichž se Benda občansky angažoval, tedy především Charty 77, a vývoj naší země v poslední etapě panství totalitního režimu.

  Až jednou půjdete šumavskou strání, nad sebou zatažené nebe, které už už hrozí deštěm, až potom skutečně začnou shora padat provazce vody, neboť jinde než na Šumavě takhle nepršívá, a vy se ve chvatu schováte pod haluze tělnatého buku, může se vám docela dobře stát, že uvidíte a možná i uslyšíte zvláštní věci.

  Joan Brossa se narodil v roce 1919 v Barceloně. V tomto městě prožil celý svůj život. V mládí bojoval v občanské válce na straně republikánů. Pronásledování ze strany diktátorského režimu, které se týkalo většiny těch, kdo se postavili se zbraní v ruce proti generálu Frankovi, se mu víceméně vyhnulo, nebyl vězněn ani vystěhován. Republikánská Barcelona v tomto směru tvořila ve Španělsku výjimku, represe tu nebyly tak tvrdé jako na většině ostatního území. (...)

  Na podzim má vyjít pod názvem Otevřte, to jsem já vůbec první český výbor¹ z poezie Andrého Bretona v překladu básníka a esejisty Petra Krále. Je to ojedinělý ediční počin hned z několika důvodů, které se pokusím v tomto textu nastínit, a v případě překladové poezie se bezpochyby jedná o jeden z nejvýznamnějších titulů v posledních deseti letech. Zatímco na Slovensku už v roce 1967 vyšel výbor Muž a žena čisto bieli v překladu Vladimíra Reisela, v Čechách jsme takové štěstí s Bretonovými básněmi neměli.

  V tomto čísle Kontextů se sešlo několik textů, které přímo vybízejí k úvaze o poezii jako takové a o jejím postavení v současném světě obzvláště. Na otázku, co je to poezie, odpověděl André Breton na počátku dvacátého století velmi radikálně a po svém. Joan Brossa, další autor, jehož tvorbu toto číslo Kontextů uvádí, se vyjadřuje obdobně nekompromisně, je ovšem už jen jedním z řady těch, kteří odkaz avantgard, jež se výrazně přihlásily ke slovu v letech před první světovou válkou, pomáhali nést směrem k současnosti.