Dětství v dioramatu

K mistrovským kouskům 19. století patřilo ustavení zdání z ducha techniky. Co si nedokázal vynutit žádný jednotlivý vynález, žádné historicko-filosofické evangelium změny hodnot, podvolilo se rychle a nepozorovaně vůli k iluzi, když tenkrát poprvé vystoupila na scénu s takovou přímostí, s takovou touhou po okamžitém ukojení jako nikdy předtím. Běh o závod za vším cizím a novým, zhuštění světa artefaktů jako důsledek obchodu a průmyslu, sběratelské vášně a vědecké systematičnosti probouzelo v publiku touhu po účasti aspoň pohledem, aby všechny ty poklady, byť in effigie, mělo ihned k dispozici. Nadšená chuť na podívanou vedla ke zřizování stálých míst pro projekci přání. Paláce kolektivních snů otevřely své dveře. Instituty, které čerpaly z bohatých zásob obrazů přírodních věd a kunsthistorie, k sobě přilákaly zírající davy. Ve výstavních halách, které se svými vegetativními přísliby podobaly spíše skleníkům, byly nakupeny divy obou říší - organické i anorganické - do jedinečné směsi, kterou bylo možné rozdělit jen skly, přehradit ji jen zrcadly. Během pár let se rozmohl trh, jehož jediným zbožím, zdokonalovaným technologickým vývojem, bylo quid pro quo: něco, co představovalo něco jiného. Buď rafinované, nebo hrubě spektakulární, exoticky nepravděpodobné, nebo šalebně pravé, bylo to efemérní zjevení, které se v těch letech stalo prodejným. Nabízeno bylo zdání jako takové, ve všech svých aspektech, ve všech technicky manipulovatelných podobách a už dlouho se to vyplácelo: zdání zakleté do vosku se třpytem tělové barvy, spoutané v želatinovém stříbře a později na celuloidu, v naturalistickém malířství, jako odlitek živého modelu a jako dokonalý preparát. Jeho působením došlo k masivnímu obratu. Život bez spiritismu světa zdání a vědomí nezávislé na fantasmagoriích se od té doby staly nemyslitelnými. Historicky zde leží počátek naladění na skutečnost jakoby, která okamžitě rozšířila svou působnost do všech životních oblastí, své hranice od začátku dokázala smazávat jako sen, který ostatně rovněž zkolektivizovala. Walter Benjamin zachytil tento První akt jako Dobu technické reprodukovatelnosti ve svých materiálech k Pasážím: „Existovala panoramata, dioramata, kosmoramata, diafanoramata, navaloramata, pleoramata (pleo - jedu k moři), fantoskopy, fantasma-parastasie, expériences fantasmagoriques et fantasmatiques, malířské výpravy do místností, georamata; optické pitoresky, cinéoramata, fanoramata, stereoramata, cykloramata, panorama dramatique."  (...)

Přeložila Wanda Heinrichová