Smrt a vlast

V Xenofóntových Memorabiliích přesvědčuje Sókratés svého syna Lamproklea, že nevděk je jedním z typů nespravedlnosti. Generaci, k níž patřím, vychovávali spravedliví lidé, kteří si náš vděk zaslouží - vojáci Šedých zástupů, Zemské armády, varšavští povstalci z roku 1944.¹ Je potřeba připomínat „spravedlnost", která je potkávala celý život? Po celou dobu komunismu je provázely - s různou intenzitou - pronásledování, šikana a pohrdání. Bohužel i ve svobodném Polsku zvítězila logika lhostejnosti. Nebudu mrhat příklady. Nedávno zemřelý generál Stefan Tarnawski, který se dožil 104 let, veterán polsko-bolševické války, který za Varšavského povstání velel tisícům lidí, bydlel ve třicetimetrovém bytě ve třetím patře bez výtahu. Je třeba připomínat, že generálové, na jejichž důchodech dnes nikdo nešetří (a kteří jsou oslavováni jako čestní lidé), nepatřili ke kolegům generála Tarnawského?² Souhlasíme-li se Sókratem, že pocit vděčnosti nám je diktován jak rozumem, tak smyslem pro spravedlnost, pak musíme přiznat, že se vyznačujeme okázalou nerozumností a křiklavou nespravedlností. Jsou to snad náhodná opomenutí? Jde pouze o problém skromných prostředků doby transformace? Nemá na tom náhodou podíl také doktrína, podle které už není v epoše volného trhu a demokracie potřeba si připomínat někdejší hrdiny? Nu což, ideje mívají své důsledky. (...)

Přeložil Jan Baron