Peter Huchel v překladech Ludvíka Kundery

Vzpomínka

Kostnatá sosno, čas neušetřil nás.

Na tobě sníh. Když letní jas

tu v nehybnosti ztuh,

má matka tudy po jehličí šla,

tvář měla mladou od předtuch.

Šla na pole, kde rosa hořela.

Když zvon se ozval v podvečer,

z bot písek vyklepávala si v tmě

na téhle stezce, u myších děr,

než s nůší a rýčem vykročila k dědině.

Pahorku rozvichřených psot,

na pole nechodí už matka má.

Však písek, písek z jejích bot

přes srdce řeřavě mi vlá.

(...)