Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Česká politická pravice – konzervativní i liberální – potřebuje mít svou „zelenou“ politiku. Poslední léta tento imperativ buď přehlíživě zanedbávala, anebo ho trestuhodně ignorovala. Je to chyba hned ze tří důvodů. Za prvé je to chyba ideologická, protože péče o přírodu a její ochranu je navýsost konzervativní téma.

Česká pravice potřebuje jasně definovat svou „zelenou“ politiku, zejména svůj postoj k tomu, co se dnes nazývá evropský Zelený úděl (Green Deal). Na jejím definování se musejí podílet politici ve spolupráci s renomovanými odborníky z různých vědních oblastí, s klimatology a přírodovědci, ale také s techniky, ekonomy či diplomaty. Celodenní konference Musí být ekologie alarmistická? Hledání rea­listických odpovědí, jež proběhne ve čtvrtek 15. října v Senátu PČR, je příkladem snahy o takto ucelený pohled.

Známý francouzský filosof se ve svém nejnovějším textu zamýšlí nad tím, jaké místo dnes zaujímá islám ve Francii, případně jaké by měl zaujímat. Tyto otázky se podle něj obtížně kladou, neboť sami nejsme schopni se shodnout na zásadách vzájemného soužití.

Vaše ctihodná redakce [jde o redakci týdeníku Teologia Politycna Co Tydzień, kam autorka pravidelně píše fejetony, pozn. red.] si u mne objednala článek, který měl být odpovědí na otázku, co by Alexis Tocqueville vypozoroval v dnešní Americe. Směřují naše demokratická zřízení nevyhnutelně k despotismu administrativy?

Friedrich Nietzsche a Sigmund Freud fascinovali spolu s Karlem Marxem 20. století, každý po svém a pro své příznivce. Jistý souběh jejich vlivu by snad bylo možno vidět v prostoru, kde by se setkala Nietzscheho představa orfického bakchanství s Freudovým názorem o zásadním vlivu sexuality na naše existence. Ale z Nietzscheho, zdá se, přežilo především poznání o podstatné síle „vůle k moci“. Tento postřeh bohatě potvrdili svou praxí i leninští marxisté, kteří se jinak s Nietzschem ani s Freudem nechtěli zaplétat.

Nechtěl bych být sochařem, a pokud ano, pak nikoli figurálním. Sochy jsou nevděčným uměleckým artiklem. V totalitě je vystavován na každém rohu kdejaký masový vrah a v demokracii zase existuje tolik názorových vlivových skupin, že je takřka nemožné se společensky domluvit na nějakém konkrétním tvaru.

V nakladatelství Academia vyšla na jaře kniha Józefa Czapského V nelidské zemi.

Poezii jsem četl a prožíval (i když jsem ji sám nepsal) již od mládí. Nejprve samozřejmě českou, později i cizí. Při tom sehrálo svou roli i mé studium filologické, konkrétně zaměřené na anglistiku, germanistiku a nordistiku. 
Můj první velký obdiv platil Jaroslavu Vrchlickému, jehož tehdy nově vydávané sebrané spisy jsem si pořizoval. Ještě dnes mi v uchu často znějí verše, jež jsem slýchával od své babičky, která jinak básně vůbec nečetla: