Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Současný polský filosof Marek A.

Zkušenost posledních měsíců, doby spojené s pandemií COVID-19, připomněla současnému člověku něco, co v minulosti patřilo k samozřejmostem života. Máme na mysli především karanténní opatření, která byla běžná pro cestovatele „z daleka“ po skoro celý středověk, novověk až po začátek dvacátého století. Stejně tak znala předmoderní doba uzavírání hranic z epidemiologických důvodů.

Lidé odjakživa toužili znát budoucnost a vždy se našli i tací, kteří tvrdili, že ji mohou předvídat. Starověcí Řekové se obraceli na sibyly, velmi staré věštkyně, které v božském vnuknutí pronášely verše seslané jim bohy slavných svatyní, jimž sloužily. Všechna náboženství Knihy měla své mileniaristické kazatele a vizionáře, kteří se domnívali, že mohou v posvátných textech odhalit Boží plán pro budoucnost.

Minulá čísla

Bosna a Hercegovina je pro mnoho lidí stále exotická a ne zcela objevená země. Jako jediný evropský stát má ve jménu dva pojmy označující dvě různé geografické oblasti, kde společně žili Muslimové, pravoslavní Srbové i katoličtí Chorvati. Ale zatímco ještě začátkem devadesátých let vypadala demografická mapa Bosny i Hercegoviny jako barevný perský koberec, po válce zůstala idea multikulturního spolužití jenom na papíře.

Při dvoustém výročí narození Karla Marxe v roce 2018 jej čínský prezident Si Ťin-pching označil za „učitele revoluce pro proletariát a pracující lid po celém světě… největšího myslitele moderní doby“.1 Čína se sice k odkazu marxismu hrdě hlásí, podle čísel však k němu má ho

V Centru pro studium demokracie a kultury právě vychází kniha Co je politika a jak ji zkoumat? Politická věda Giovanniho Sartoriho.

V naší současné Evropě mizí určitá hranice, o které bychom si ještě nedávno mysleli, že ji zrušit nelze. Jde o hranici pevně ustanovenou nejen v západní politické kultuře, ale i v naší koncepci právního státu. Z dějin dvacátého století a občas i z rodinné tradice si samozřejmě pamatujeme drastické případy jejího překračování, ale tyto případy jsou spjaty výhradně s dějinami nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu.

Když na mě přišla řada s editorialem, myslel jsem si, že budu psát o politice. O premiérovi, kterému bych nesvěřil ani kompost na své zahradě. O populistické vládě, která uvrhla zemi do chaosu svými nesystémovými a pouze reaktivními opatřeními. O prezidentovi, jehož osobnostní vady dávno znevěrohodnily jeho úřad.