Opomenuté téma konzervatismu: naše tradiční země

Minulá čísla Kontextů přinesla důležitou debatu o problematickém fungování českého státu a souvislostech jeho vnitřního uspořádání v textech Stanislava Balíka (Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci, 2/2020) a Jiřího Nantla (Obce a kraje na křižovatce, 3/2020). Navazuji na tuto debatu zdůrazněním tématu, které zůstává nesmyslně opomenuto politicky činnými konzervativci. Jde o naše tradiční země.

Konzervatismus jako moderní ideová orientace se ze své podstaty vymyká pokusům o jednoznačnou definici. Obecný pocit, že společenská změna, „pokrok“ není sám o sobě zcela pozitivní hodnotou, vede k různorodému vyjádření v politické praxi. Zmíněný pocit přitom odpovídá negativní motivaci – proti čemu se vymezujeme. Jaká je ovšem motivace pozitivní – pro co jsme? Nemá-li být konzervatismus pojmem docela nahodilým a naše snažení jen křečovitou vzpourou proti světu, je třeba se shodnout na základním atributu, nejmenším společném jmenovateli, kolem kterého můžeme usednout ke společné práci. (…)