Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Po pěti letech od vydání konvolutu Eseje o české literatuře vychází – protentokrát k spisovatelčiným pětasedmdesátinám – souborné uspořádání její poezie. Tři knihy básní – dočítáme se v podtitulu.

Padesáté výročí Vincenzova úmrtí si dále připomínáme reportáží Tomasze Grzywaczewského ze současného ukrajinského Huculska, které se třicet let vzpamatovává z devastujícího dědictví komunismu.

Před padesáti lety, 28. ledna 1971, zemřel ve švýcarském Lausanne polský exilový spisovatel Stanisław Vincenz. Do exilu se mu podařilo odejít v roce 1940, nedlouho po Stalinově a Hitlerově dělení Polska, a nikdy se zpátky domů nevrátil. Po smrti jeho ženy Ireny byly spisovatelovy ostatky přeneseny do Polska – oba jsou pohřbeni na Salvátorském hřbitově v Krakově. (…)

Jistota

Sedmnáctého ledna letošního roku se dožil pětaosmdesáti let básník a filmař Jiří Gold. Osobnost, o které má ve zdejší kulturní obci pojem málokdo. A přitom jeho poezie – doposud představená v desítce básnických sbírek – patří k tomu nejpůvodnějšímu a nejsilnějšímu, co u nás po druhé světové válce vzniklo. Gold měl být již dávno v kánonu, po boku klasiků jako Diviš, Kabeš, Šiktanc, Wernisch nebo Šrut.

Dramaturg, režisér, scenárista, herec a divadelní pedagog Petr Oslzlý (1945) patřil vedle Jiřího Müllera k hlavním organizátorům tzv. podzemní univerzity, tajných bytových seminářů se zahraničními přednášejícími, probíhajících v letech 1985 až 1989 v Brně. Byl rovněž jedním ze spolupracovníků a blízkých přátel Rogera Scrutona, iniciá­tora a hlavního zahraničního garanta celého projektu.

Když 12. ledna 2020 zemřel Sir Roger Scruton, jako by se tím spustil řetězec nešťastných událostí, které pokračovaly po celý uplynulý rok. V tomto textu se však zaměřím na to pozitivní. Byť nás Sir Roger a jeho bystrá mysl před rokem opustili, jeho odkaz žije – a to je velmi důležitá zpráva. (…)

Koncem loňského roku jsme si připomenuli sto padesáté výročí narození architekta Adolfa Loose. Proslavil se nejen svými originálními stavbami a interiéry, ale i pronikavými úvahami o kultuře a společnosti. Jeho celoživotní úsilí o prosazení přirozené krásy, rovnováhy mezi tradicí a modernou, formou a funkcí bylo heroic­ké a obdivuhodné. Bohužel však vyznělo – vezmeme-li v úvahu další vývoj architektury a stavební kultury – do prázdna.

Musím přiznat, že témata spojená s proměnami života katolických kněží v 19. a 20. století, s proměnami jejich identity, role ve společnosti či pastoračních preferencí mě vždy přitahovala.