Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Fotografie selky Johanny Haninger tisknoucí zpocený obličej do hrubého pytle je součástí Štreitova nejkomornějšího díla s názvem Farma. Vzniklo za opakovaných pobytů fotografa u rodiny, která byla po válce vysídlena z Československa a dodnes vede drsný život na statku v Rakousku poblíž českých hranic. Celá kniha je zvlášť pro městského člověka obrazem jiného světa, strukturovaného přírodním koloběhem a rituály tvrdé práce.

Surrealismus byl důležitý pro fotografii a fotografie byla neméně důležitá pro surrealismus. Spatřenou nadrealitu tkvící v realitě mohlo zastoupit jen mé­dium, které umělo snímat vizualitu co nejpodrobněji, exaktně, se zrcadlovou věrností – tedy fotografie. Pro daný účel sloužila přímá, nemanipulovaná fotografie jako náhražka reality, kterou nebylo možné vyjmout z místa, v němž byla nalezena, a vystavit ji. Pokud to možné bylo, vystavovali surrealisté tzv.

Myslím, že to byl Michal Kalhous, koho jsem před lety na jedné vernisáži představoval Antonínu Dufkovi. Michal napřáhl ruku na pozdrav a řekl: „Velmi známé jméno!“, na což Antonín pohotově odpověděl: „Ale ve velmi úzkých kruzích.“ Zda je okruh historiků umění, teoretiků fotografie a fotografů okruhem úzkým, nechám na zhodnocení každého čtenáře, každopádně mám ale za to, že tato nevinná historka vypovídá mnohé o Antonínově naturelu. (…)

Jde o vydavatelskou událost. Nakladatelství Les Belles Lettres vydalo v jednom svazku pod názvem Contagions (Nákazy) deset nejzávažnějších děl Alaina Besançona.

V nakladatelství B&P Publishing v těchto dnech vychází ojedinělá knižní monografie Snad nesbíráte obrazy?, mapující situaci soukromého uměleckého sběratelství v českých zemích po roce 1948. Rozsáhlá freska nořící se do často bizarních a zneklidňujících osudů uměleckých sbírek a jejich majitelů v období poválečného totalitního Československa pochází z pera historičky umění a ekonomky Marcely Rusinko (Chmelařové).

Na českém trhu se letos objevily hned tři knihy o volyňském masakru, který dodnes fatálně ovlivňuje polsko-ukrajinské vztahy – Grzegorz Motyka: Volyň 1943. Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika; (zčásti) Timothy Snyder: Obnova národů: Polsko, Ukrajina, Litva, Bělorusko 1569–1999 a Witold Szabłowski: Spravedliví zrádci.

Film Tři billboardy kousek za Ebbingem, Missouri už v době premiéry vyvolal zajímavé komentáře. Recenzenti se vesměs domnívali, že jde o závažný titul, ale připojovali i významné kritické postřehy. Je však možné, že jde o film, který je cennější jako výpověď o některých dobových kulturně-politických tendencích než jako umělecké dílo.

S obranou liberálního vzdělání nedávno vystoupil americký politolog a intelektuál Fareed Zakaria (1964), autor významných publikací Budoucnost svobody a Postamerický svět, které vyšly i v češtině. Je třeba nejdříve vysvětlit, co Zakaria „liberálním“ vzděláním rozumí.

Odborné politologické knihy se jen málokdy dají přečíst takříkajíc jedním dechem a jejich autoři se jen málokdy stávají veřejně známými vědeckými hvězdami. Obojí se podařilo u nás dobře známému a bohužel nedávno zemřelému Giovannimu Sartorimu (1924–2017), který se stal hvězdou světové politologie par excellence. Patřil k zakladatelům soudobé politické vědy, kam náleželi mimo jiné Robert A. Dahl, Samuel P. Huntington, Juan J. Linz, Seymour M.

Pozorovatel, který by přišel do naší doby z Evropy kolem roku 1918, by se nestačil divit. Kromě proměn společnosti, kultury a životního stylu by byl patrně překvapen stavem současné evropské politiky. Ne, nebudeme moralizovat nad úpadkem liberální demokracie, ostatně ve srovnání s rokem 1918 by ta dnešní politika nedopadla jako poražený.