Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Pětačtyřicet let poté, co si Evropané uvědomili, že na polokouli, které začali říkat „západní", existuje cosi, co později dostalo jméno „Latinská Amerika", projevil papež Pavel III. (v čele církve v letech 1534-1549) zájem o osud tamních domorodců. Roku 1537 vydal papežskou bulu, v níž psal: „Indiáni, podobně jako kdokoli jiný, nesmí být žádným způsobem zbavováni svobody nebo majetku (přestože nevyznávají náboženství Ježíše Krista), nýbrž musí mít možnost ho svobodně a oprávněně užívat." V tu dobu ale byly již miliony indiánů zbaveny svobody, majetku, ba i života.

Nepokoušejte se Rémiho Bragua zařadit do nějaké škatulky, suchý humor velkého znalce C. S. Lewise by vám brzy vzal vítr z plachet. Intelektuál? „Na intelektuála nejsem dost fotogenický - na hrudi mám chlupů moc a na hlavě málo." Katolický filozof? „Copak člověk uvažuje o nějakých katolických instalatérech?" odpověděl před několika lety novináři z listu Le Figaro.

V roce 1939 vyprávět nebo poslouchat nějaký vtip o Stalinovi, přijít pozdě do práce, mít smůlu a být nějakým vystrašeným kamarádem nebo podezíravým sousedem označen za „spiklence" v neexistujícím spiknutí, mít čtyři krávy ve vesnici, kde měla většina lidí jen jednu, ukrást pár ponožek, být bratrancem Stalinovy manželky, vzít v úřadě tužku a nějaké papíry a dát je školákovi, který žádné neměl - to všechno mohlo za určitých okolností vést k odsouzení do sovětského koncentračního tábora. (...)

Dějiny světových revolucí jsou spjaty s násilným odstraňováním představitelů předchozího režimu a dalších nepřátel revoluce. Nejinak tomu bylo v případě tzv. Říjnové revoluce v Rusku. V Rusku byla situace o to výraznější, oč více novým uchvatitelům moci hrozilo nebezpečí ztráty postavení ze strany odpůrců bolševismu. A proto se její strůjci a obhájci pustili do tvrdého teroru vůči skutečným, ale často i jen potenciálním nepřátelům.

Je mnoho aspektů díla Alexandra Isajeviče Solženicyna, které jsou pozoruhodné z hlediska společenských věd, vzato historicky i aktuálně. Až by se chtělo napsat, že je mnoho Solženicynů, ale není tomu tak.

Řekne-li se gulag, málokterý čtenář patřící k euroamerické kultuře bude mít jinou asociaci než jméno Alexandra Solženicyna. Ve svých novelách a románech se stal zprostředkovatelem fantasmagorické skutečnosti sovětského represivního aparátu, místopiscem stalinských lágrů a nepřístupných trestaneckých zón - novodobé říše mrtvých. Solženicyn věřil, že slovo dokáže beze zbytku přenést, zprostředkovat cizí životní zkušenost se všemi útrapami, škálou pocitů i barev - evokovat prožitek jiných tak, že je chápán jako vlastní. A proto svoji zkušenost z pobytu v novodobé říši mrtvých popsal.

Během svého výzkumu pro knihu „Solženicyn: A Soul in Exile" přijel Joseph Pearce do Moskvy, aby zde hovořil s autorem, laureátem Nobelovy ceny. Jejich rozhovor je otištěn ve zkrácené podobě. (...)

K západnímu povědomí o současném ruském nacionalismu nepřispěl nikdo více než Alexandr Solženicyn. Od počátku sedmdesátých let si pozorovatelé začali všímat, že v Sovětském svazu narůstá nostalgie po všem ruském. Byly to však až Solženicynovy publicistické texty napsané po jeho vypuzení na Západ v roce 1974, které dramatickým způsobem přitáhly západní pozornost k oživení ruského národního uvědomění.

V západní civilizaci dnešních dnů existuje téměř jednomyslná shoda, že lidská práva představují konečný princip morálky a legitimity politických režimů. Teze, že člověka je možno definovat jako bytost, která má práva, se na Západě stala nezpochybnitelnou v průběhu 70. a 80. let 20. století. Právě v této době byla lidská práva akceptována důležitými segmenty populace, jež je předtím, ať již z náboženských (katolická církev), politických (konzervativci) či sociálních (marxisté) důvodů, zpochybňovaly.

V době vypuknutí první světové války se evropští křesťané ve svých modlitbách o islám příliš nestarali, protože muslimové žili v dalekých zemích. Ke konci tisíciletí však lhostejnost vystřídal intenzivní zájem křesťanů o muslimy jakožto bližní ve víře, ale i znepokojení ohledně hrozby, kterou představují muslimští extremisté pro jejich živobytí a samotné životy.