Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

PETR ČERMÁČEK (1972), narodil se v Chocni, vystudoval Mendelovu univerzitu v Brně, na které nyní také pracuje. Knižně mu dosud vyšly básnické sbírky Drkotání větví (1998), V průsečíku ryb (2002), Mezi rezedami (2005), Rozhovory běloby (2006), Linea nigra (2008), Vrstevnice (2010), Ohniště (2016), Vlnolam (2018), Zimní srst (2021). V květnu 2023 vyšla v nakladatelství Srdeční výdej sbírka Fyziologus. Od roku 2005 byl členem redakce revue Weles, od roku 2011 do roku 2014 jejím šéfredaktorem.

Ředitel Divadla Na zábradlí Petr Štědroň vystudoval germanistiku a historii umění a němčina i uměnovědné směřování prostupují jeho životem dodnes. Vede Pražský ­divadelní festival německého jazyka a překládá německy píšící autory. Svoji doktorskou práci věnoval spisovateli, dramatikovi a režisérovi Georgi Taborimu, jenž byl známý svým netradičním pohledem na židovství a holocaust. A byl to právě Taboriho široký tvůrčí záběr, který Štědroň v době studií obdivoval. (…)

Venuše se samolibě zhlíží v zrcadle a Amor se marně snaží odhalit tajemství dalekohledu, když do něj nahlíží z opačného konce. Jedna opice zírá na brýle, které si přidržuje před obličejem, a druhá v křišťálové kouli obdivuje odraz své podoby. Nikdo z nich si ale nevšímá toho, co je obklopuje ve sběratelském kabinetu plném obrazů, plastik, kreseb, ozdobných nádob, šperků, glóbusů a měřicích nástrojů. Ani pohled z okna přes řeku Šeldu na antverpskou katedrálu, ani obraz Krista uzdravujícího slepce, ani zátiší s košem hroznů nepoutá jejich pozornost.

Loni v listopadu jsem se na „čítačke“ v olomoucké literární kavárně Druhý domov posluchačům svěřil s tím, co mne nedávno potkalo. – Když jsem byl na posvícení v nedalekém Hochtánově (nyní Vysoká) představen jedné paní učitelce jako básník, udiveně, spíš vyděšeně konstatovala: Jé, vy ještě píšete básně? Myslela to vážně. Jak už to bývá, odpověď mne napadla až dodatečně, „na schodech“: Milá paní, kdyby vám mne někdo představil jako malíře, určitě z vás nevypadne: Jé, vy ještě malujete?

Mladičký Jean Nicolas Arthur Rimbaud napsal báseň Co se říká básníkovi o květech. Věnoval ji Théodoru de Banville, příteli Hugovu a Baudelairovu, tehdejšímu parnasistnímu autorovi veršů, dramat, novinářských textů a umělci proslulému virtuózním ovládáním soudobé básnické techniky. Teenager ve svém výtvoru prokázal stejnou dovednost jako slavný mistr, ale neprojevil nad tím uspokojení. Naopak to pokládal za důvod nepokračovat v tomto směru, nýbrž vydat se vlastní cestou, lišící se od ustálených básnických postupů.

V minulém čísle Kontextů byl opublikován rozhovor amerického ekonoma a moderátora podcastu EconTalk Russe Robertse s americkým historikem Stephenem Kotkinem. Měl čtenářům připomenout, že letos je tomu padesát let, co v pařížském nakladatelství YMCA Press vyšlo poprvé Souostroví Gulag (1973). Ani jeden z aktérů rozhovoru se literaturou nezabývá, a tak si dovolím doplnit jeden důležitý historický fakt, který v rozhovoru nezazněl, totiž že Solženicyn nebyl na tvorbu Souostroví Gulag sám. Spisovatel odtajnil zákulisí vzniku díla až v devadesátých letech.

S ruským politologem a historikem Sergejem Medveděvem jsem se sešla na konci března v Rádiu Svoboda. Nechtěla jsem se s ním původně bavit o politice, i když na ni stejně nakonec došlo. Ve svém velice otevřeném rozhovoru vypráví, jak žil rok v normalizačním Československu, jak se v náhledu na Putinovo Rusko mýlil, ale také o podmanivém kouzlu intelektuálního rozhlasového a televizního vysílání. (…)

Šíření záměrně nepravdivých informací s cílem ovlivnit veřejné mínění nebo zakrýt pravdu má značně dlouhou historii, která nás může zavést až do starověkého Říma. V dobách občanské války proti sobě stáli Octavianus, adoptivní syn zavražděného Julia Caesara, a vojenský velitel Marcus Antonius, přičemž Octavianus si byl dobře vědom toho, že pokud chce nejen vyhrát válku, ale být i úspěšným vládcem, tak mu nebude stačit pouze vojenský triumf, potřebovat bude i podporu veřejnosti. Jak takové podpory nejsnáze dosáhnout?