Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, o.p.s.

Své pochyby o Edvardu Benešovi jsem poprvé konfrontoval s názory Jiřího Gruši někdy v polovině sedmdesátých let, když jsme spolu trávili dva dlouhé večery v jeho pražském bytě. Vyslovil se jednoznačně: v osmatřicátém roce bylo třeba bojovat. Ptal jsem se, jak by to podle něj dopadlo. Odpověděl, že ztráty, a to nejen na životech, by byly obrovské. Ale prokázali bychom, že svůj stát máme za hodnotu života a smrti. (…)

 Dějiny české literatury netvoří souvislou vývojovou linii nebo křivku, v nárysu by je nejspíš mohla vystihnout teorie katastrof. Nesamozřejmost českého jazyka i samotné existence národní kultury byla jednou z historických konstant. Umění však často odpovídá na krizi a ohrožení vývojovým skokem i novými formami.

Slovo současník dnes používáme s lehkostí jako upozornění na to, že určitý člověk může na základě své konkrétní znalosti něco objasnit o nějaké osobě nebo o nějaké události. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že Jiří Gruša to uměl.

Dnešní luxus nemá v českých dějinách obdoby. Nemyslím množství věcí, které nás obklopují a nabízejí se v nákupních centrech, nebo cestování, které se stalo stejně samozřejmé jako přístup k bezbřehým informacím z mobilních telefonů, jaké nosí v kapse puberťáci i důchodci.

Když jsme o Grušovi mluvili poprvé, zmínil jste, že se svého času „pantograficky rozšířil“. Kdy se to stalo?

Čtu Jiřího Grušu jako sebevědomého následovníka, nikoli epigona Voltaira, Huma a Karla Havlíčka, ba více, jako neúnavného a – tu a tam – sebeironického skeptika. Ve svých esejích a analýzách myslí a píše odvážně, energicky a bystře, nikoli jako orákulum nebo „obskurum“.

Vdova po Jiřím Grušovi Sabine Gruša, dlouholetá ředitelka městské knihovny v Bonnu, se v nedávných letech výrazně zasloužila o souborné vydání Díla Jiřího Gruši v české a německé edici.

Poprvé jsme se setkali u Ruth a Jana Kotíkových, tety a strýce mé pražské manželky, kteří od roku 1969 žili v exilu v Západním Berlíně. Tam jsem se seznámil s některými českými emigranty, například s přítelem Jana Kotíka z časů Skupiny 42, spisovatelem a grafikem Jiřím Kolářem. Na toto první setkání si přesně nepamatuji, ale na to druhé ano.

Když se na mne obrátil přítel František Mikš s dotazem na tip pro literární přílohu Kontextů, měl jsem jasno hned: Jiří Gruša, od jehož nečekaného odchodu – snad symbolicky 28. října – letos uplývá deset let.

Cesty osudu bývají občas spletité, a to se týká jak příběhů lidských, tak těch, které se vážou k životní dráze uměleckých předmětů.