Šťastný to člověk!

Čtu Jiřího Grušu jako sebevědomého následovníka, nikoli epigona Voltaira, Huma a Karla Havlíčka, ba více, jako neúnavného a – tu a tam – sebeironického skeptika. Ve svých esejích a analýzách myslí a píše odvážně, energicky a bystře, nikoli jako orákulum nebo „obskurum“. Poučil se z dějin, sám se označuje za „českého Evropana“, z čehož vyplývá jasné odmítnutí jakéhokoliv nacio­nalismu, šosáctví nebo domácké politiky štamgastů, která zůstává v pivním oparu hospod. Jeho střízlivá věcnost mu umožňuje posuzovat rozhodující kapitoly českých dějin jako jednu řadu ztracených iluzí: naděje vkládané do c. k. monarchie; víra, že vítězní spojenci budou po první světové válce chápat Čechy jako premianty; nebo katastrofální sebeklam, že osvobození 1945 přineslo i svobodu. Když používá výraz „My“, myslí mladší generaci narozenou koncem třicátých let, která už nesdílí sebeklam otců a nechce žít podobným způsobem. Tato skepse se stává životní silou, která hory přenáší a z gruntu mění státy. (…)