Zrušení stravenek

České daňové zákonodárství je džungle, v níž se stěží orientují daňoví poradci a pracovníci finančních úřadů, o samotných daňových plátcích nemluvě. Více než dvě stě padesát výjimek a přes čtyři sta druhů příjmů pochází spíše z říše sci-fi než z reality života. Přitom v první fázi reformy veřejných financí připravených vládou jich bylo zrušeno pouze minimum. Ty největší si vláda ponechala až na další fázi. Boj za jejich zrušení, a tím pádem vyšší daňovou spravedlnost, však zatím nevyhrává.

Vláda totiž minulý měsíc prohrála ve sněmovně svůj návrh na zrušení daňového zvýhodnění závodního stravování. Nejde přitom o dílčí prohru - důsledky mohou být negativní pro celý záměr vlády postavit daně z hlavy opět na nohy. To znamená především zrušit v co nejvyšší možné míře nejrůznější daňové zvýhodnění, která pokřivují konkurenceschopnost. Stravenky jsou pouze tím nejviditelnějším a mediálně nejznámějším daňovým zvýhodněním. S jistou nadsázkou se dá říci, že pokud vláda projede boj o stravenky, může zabalit i další boj za zjednodušení a odplevelení daňového systému. Z tohoto pohledu je pochopitelný i premiérův výbuch na březnové tripartitě. Logika zastánců je prostá: vydělává na nich podnikatel, vydělává na nich zaměstnanec, tak co je na tom špatného? Špatné je to, že jako u každé jiné výhody na to někdo jiný doplácí. A doplácí ten, kdo v celém systému není. Ti, co nechtějí nebo nemají možnost ze systému profitovat, doplácejí zvýšením daní na ty, kteří ze systému profitují. Každou korunu, každou miliardu, kterou nezaplatí kvůli daňovému zvýhodnění jedni, musí zaplatit druzí. Demagogické fráze o tom, že ta která výhoda pomáhá roztáčet určitý segment výroby či služeb, jsou pouze alibi politiků, kteří se nemohou zbavit nutkání nám všem nařizovat, co máme jíst, jak se šatit, kam chodit za zábavou. Přesně podle legendárního Bastiatova výroku o tom, co je a co není vidět. Ono rozbité okno, které použil jako příklad, sice pomůže sklenáři, ale jako každá vynucená investice nepřináší takový efekt, jako investice, o níž rozhodne účastník trhu bez jakéhokoli donucení, a tedy i bez donucovací síly státu. Z hlediska daňové spravedlnosti je však stejně nemorální daňové zvýhodnění stravenek jako daňové zvýhodnění návštěvy bordelu či dovolené v Karibiku.

Není problém participovat na byznysu, který mi vlastně padá z nebe jako mana v podobě státem nařízeného daňového penězovodu. Otázkou je, zda by se takový kšeft udržel i ve chvíli, kdy by mu tato dotovaná peřina chyběla. Přitom stravenky jsou pouhým vrcholem ledovce. Na tom, zda a jak se podaří nepřehledný daňový systém odplevelit, závisí i to, jaké nakonec budeme mít daně my všichni. Je jenom půvabné, že právě tohle nedochází odborovým předákům, kteří místo toho, aby bojovali za to, aby všem lidem zůstalo v kapse díky nižším daním více peněz, které by použili sami nejlépe tak, jak uznají za vhodné, bojují za zachování tohoto naturálního požitku, který historicky patří kamsi mezi právo první noci a povolení na sbírání klestí v knížecí oboře. To, že se za stravenky bije i část podnikatelů, je ještě úsměvnější. Tlačit zároveň na zjednodušení daňové soustavy a zároveň za zachování dílčích výhod v tuto chvíli připomíná další příměr, a to ten o plném talíři a snědeném obědě zároveň.

Je jasné, že okolo každého podobného kšeftu vzniká mnoho podezřelého. Aféra s lobbováním okolo stravenek ukázala, že okolo každého takového státem podporovaného podnikání se hned vyrojí řada šibalů, jejichž aktivity mohou hraničit až se zákonností. I když politicky z celé aféry profituje levicová opozice, která si je přeje zachovat a je paradoxně spíše argumentem pro to, aby nakonec celý stravenkový balast skončil na smetišti dějin. V principu rovné daně totiž pro žádné lobbování, neřku-li uplácení není místo. Vedle daňové reformy by si vláda klidně mohla zrušení stravenek stanovit i jako jeden z nástrojů své protikorupční politiky.