Zrození ruské energokracie

Od chvíle, kdy se Putin dostal v roce 2000 v Rusku k moci, tvořilo podstatnou část jeho aktivit úsilí zlikvidovat tržní prvky, které existovaly v ruském energetickém sektoru na konci Jelcinova období. Tato snaha šla ruku v ruce s postupnou likvidací pluralismu v oblasti politiky a médií.

Dnes je tento proces téměř u konce. Fúze Gazpromu s Rosneftem v letech 2004-2005, rozšířená o Jugansk NG a později také o Sibneft, signalizuje vznik Kremlem kontrolovaného sjednoceného plynařského a naftařského průmyslového celku, který se cítí být povolán proniknout rovněž do nukleárního sektoru, kde se začínají zjevně projevovat právě ambice Gazpromu.

Nicméně, jak ukazují poslední události, jde zde pouze o realizaci první etapy velkého ruského plánu, jehož obrysy můžeme sledovat již nyní.

Následnou etapu do puntíku přesně předznamenávají projevy a rozhodnutí prezidenta Putina počínaje prosincem 2005. Od chvíle svého předsednictví ve skupině G8 začíná Putin postupně odhalovat karty. V článku „Energy Egotism Is a Road to Nowhere" („Energetické sobectví je cesta, která nikam nevede"), který publikoval ve Wall Street Journal, jeho postupně zaujímané postoje jasně prozrazují orientaci ruské energetické politiky do budoucna. Ve zmíněném článku prezident Putin hlásá a doporučuje „světovou energetickou architekturu", která by měla umožnit „vyhnout se konkurenci, která je pro energetickou bezpečnost kontraproduktivní". A dále: „Přerozdělování energie inspirované výlučně prioritami malé skupiny národů neslouží potřebám globálního rozvoje. Budeme usilovat o vytvoření energetického bezpečnostního systému, který by odpovídal zájmům celého mezinárodního společenství."

Putin odhaluje energetický „egoismus" a egoisty jsou samozřejmě členové G8, kteří neberou v úvahu zájmy méně zvýhodněných zemí. Putin vyzývá k „posílení globální energetické bezpečnosti", která zahrnuje „ochranu energetického trhu před nepředvídatelností". V ústech člověka, který se ještě před několika lety předváděl jako horlivý zastánce liberalismu, znějí překvapivě socialistické a „rozvojové" akcenty těchto výroků. Ale lze jim velice snadno rozumět ve světle energetické politiky Ruska po likvidaci Jukosu. Putin se rozhodl uskutečňovat i mimo ruské hranice to, co se mu podařilo udělat doma: zrušit svobodný trh s energií a zorganizovat superkartel producentů, v němž by Kreml zaujal rozhodující posty a jenž by vyspělé země učinil zcela závislými na dobré vůli producentů řízených Moskvou. Putin to na zasedání Rady národní bezpečnosti z 22. prosince 2005 řekl jasně: „Rusko nemůže vládnout v žádné jiné oblasti (než v oblasti energie)."

Tento vývoj se projevuje ve zvratu moskevské politiky ve vztahu ke třetímu světu, který je patrně stále zřetelněji inspirován sovětismem. Nezapomínejme, že už v roce 1956 Chruščov neskrýval své ambice připravit Evropu o její zásobování naftou ze Středního Východu. Tento trend se projevuje také ve strategii Gazpromu, který nechce být pouhým dodavatelem plynu, ale snaží se získat přímý přístup k evropským distribučním sítím, aby prohloubil svůj vliv a závislost Evropanů na Moskvě.

Nástup ruských ambicí

Můžeme si položit otázku, jaké jsou příčiny tohoto závratného růstu ruských ambicí. Růst ceny nafty a rostoucí poptávka po uhlovodících, které stavějí Rusko do pozice rozhodující síly, tento vývoj z části vysvětlují.

Slibné perspektivy však Rusku otevřel také neúspěch referend o evropské ústavě. Krize evropské konstrukce skutečně Moskvě umožnila vrátit se k její tradiční diplomacii, jež upřednostňovala bilaterální vztahy s evropskými zeměmi, zejména s těmi, které se v zahraniční politice vždy vyznačovaly (z různých důvodů pevně zakotveným) proruským „tropismem": s Německem, jež dováží z Ruska 40 % svého plynu a 30 % své nafty, s Francií, která se cítí být spřízněna s Ruskem vzhledem ke svým centralistickým, etatistickým a protiamerickým sklonům, a rovněž s Itálií, která se příliš nezajímá o legálnost obchodních praktik na ruský způsob.

V tomto kontextu se Rusku podařilo získat první obrovský úspěch: byl jím 9. září 2005 podepsaný kontrakt mezi Gazpromem a německými společnostmi BASF a E.ON o výstavbě plynovodu pod Baltským mořem, který by zásoboval evropské země a zároveň by se zcela vyhnul Ukrajině, baltským zemím a Polsku.

Podle odhadů expertů by výstavba plynovodu po zemi vyšla o třicet procent levněji. Nicméně Gerhard Schröder se nechal přesvědčit argumenty svého přítele Putina. Plynovod o délce 1 200 kilometrů bude podle Gazpromu uveden do provozu v roce 2010. V prvním období se bude skládat z jednoho ramene, které bude schopno poskytovat 27,5 miliardy kubických metrů ročně, ale projekt počítá s výstavbou druhého ramene, které by zvýšilo celkovou kapacitu na 55 miliard kubických metrů. To umožní snížit objem vývozů procházejících územím Ukrajiny na polovinu. Celkové investice přesáhnou čtyři miliardy euro. Okolnosti, které provázely uzavření tohoto obchodu, jsou přinejmenším podivné. Ředitelem konsorcia plynovodu je Mathias Warning, který dostal v říjnu 1989 za své skvělé a věrné služby zlatou medaili. Tento přítel Putinovy rodiny dnes řídí ruskou pobočku Dresden Bank, německé banky, která je bez nejmenší pochyby v Kremlu nejlépe zavedená. Pokud jde o bývalého kancléře Schrödera, také on byl za své služby náležitě odměněn. Byl jmenován ředitelem výboru akcionářů Severoevropské plynovodní společnosti (North European Gas Pipeline Company, NEGPC), v níž má Gazprom majoritu. Mluvčí Kremlu pro vztahy s Evropskou unií Sergej Jastržembski komentoval tuto dohodu slovy: „Je to jasný signál pro Evropu, pokud jde o základy, na kterých chceme budovat naše vztahy s Evropskou unií v oblasti energetiky."

Rusko zcela správně doufá, že korupce části západní politické třídy mu umožní přejít od rozporných projektů k zájmům západních daňových poplatníků a spotřebitelů.

I jiné epizody než Schröderův případ ukazují, že tato praktika se postupně stává nedílnou součástí instrumentální výzbroje ruské zahraniční politiky. V květnu 2005 Gazprom a italská společnost ENI podepsaly bezprecedentní smlouvu, která Gazpromu umožňuje přímý přístup k trhu s distribucí evropského plynu. V říjnu však italský parlament tento projekt zamítl, když zjistil, že třetina akcií italské společnosti před uskutečněním projektu patřila Brunovi Mentasti-Grinellimu, příteli a obchodnímu partneru Berlusconiho. Rovněž bývalý americký tajemník obchodního departementu (Commerce) Donald Evans dostal nabídku předsedat správní radě ruské naftové společnosti Rosneft, což k velké nelibosti Kremlu odmítl.

Velmi daleko a velmi rychle

Tyto dílčí neúspěchy nijak neovlivnily euforii Moskvy pro rozhodnutí stavět North European Gas Pipeline. V ruské zahraniční politice je téměř pravidlem, že kremelští vůdci povzbuzeni svým vítězstvím budou chtít postupovat stále co nejdřív a co nejrychleji kupředu.

Na počátku ledna 2006 se Putin rozhodl odstřihnout plyn Ukrajině a Moldávii - právě v den, kdy se ujal předsednictví G8.

Po přerušení dodávek vnuceném Moskvou Ukrajina počítala s plynem, který dovážela z Turkmenistánu v ceně padesát dolarů za tisíc kubických metrů. Avšak Gazprom uzavřel i kohoutek turkmenského plynu. O několik dní později, 22. ledna 2005, byla Gruzie dvěma podezřelými explozemi v Severní Osetii zbavena plynu a elektřiny. Ruský postup způsobil nedostatek v celé Evropě a Rusko muselo před západními reakcemi ustoupit. Výsledek byl nakonec pro Moskvu kontraproduktivní, neboť umožnil Evropanům, aby si uvědomili, že Rusko hodlá svých energetických nástrojů použít při realizaci vlastních mocenských zájmů. Bylo vidět, že všechny země z „blízkého zahraničí" mají daleko k tomu, aby byly Moskvou zařazeny pod stejnou firemní značku. Rozdíl v účtování těm, kdo činí ústupky, a těm, kdo se snaží emancipovat, může být až čtyřnásobný. Například Ukrajina prezidenta Juščenka by měla za tisíc kubických metrů plynu platit 220 až 230 dolarů (namísto původních padesáti). Pro Gruzii, která si přeje připojení k NATO, byl účet stanoven na 160 dolarů za 1 000 m³. Na konci roku 2005 Gazprom oznámil, že pro Arménii, která je poslušným spojencem Moskvy, bude cena stanovena mezi 54 až 110 dolary za 1 000 m³. Stalo se tak proto, že Gazprom se chtěl dostat k plynovodu Írán - Arménie, jehož stavba měla být ukončena v roce 2006. Arménie nakonec získala odklad do 1. dubna 2006 výměnou za 45 % akcií tohoto plynovodu převedených na Gazprom. Rusko doufá, že bude moci tímto způsobem kontrolovat tranzit íránského plynu do Gruzie, na Ukrajinu a do Evropy.

Moldávii, jejíž chování vůči ruské separatistické enklávě v Transylvánii Moskva chápe jako nepřátelské a jež se otevřeně snaží sblížit s Evropskou unií, se dostalo pohrůžky, že jí bude cena zvýšena ze 110 na 160 dolarů za 1 000 m³, pokud nebude ochotna snížit státní podíl ve společnosti Moldovagaz ze 34 % na 26 % ve prospěch Gazpromu. Tři baltské země pykají za příslušnost k NATO zvýšením tarifů z původních 80 na 125 dolarů za 1 000 m³. Ázerbajdžán, který zpochybnil ruský monopol ve vývozu plynu a nafty, je Gazpromem rovněž trestán (110 dolarů za 1 000 m³). Připomeňme také, že průměrná cena v západní Evropě vystoupila na 235 dolarů za 1 000 m³.

Po lednové krizi se z iniciativy Polska a Rakouska vytvořila skupina devíti středoevropských zemí, která v Bruselu žádala, aby EU přehodnotila svoji energetickou strategii a své zásobování rozvrhla na více zemí. Od rozhodnutí ze září 2005 jsou tyto země zneklidněny tím, že země EU čelí ruským tlakům nejednotně, a tvrdí, jak to vyjádřil jeden z polských představitelů, že „otázka energetického zásobování by měla být řešena v rámci Evropské unie".

To, že Evropská unie projevila nový zájem o Ázerbajdžán, který je producentem plynu a zároveň představuje tranzitní cestu, vyplynulo ze skutečnosti, že se stala vnímavější vůči výhodám, které přináší transkaspický plynovod, jehož výhodnost by spočívala v tom, že by se jím prolomilo obklíčení zdrojů plynu ve Střední Asii. Zejména však Evropská unie začala vyvíjet zesílený nátlak na Rusko, aby podepsalo Evropskou energetickou chartu. To Rusko zatvrzele odmítá. Kromě toho, že charta doporučuje diverzifikaci zdrojů energetického zásobování - což Moskva v žádném případě nechce, protože by jí její partneři přestali být vydáni na milost -, ratifikovat tuto chartu by znamenalo souhlasit také s rovným přístupem společností k ruským ropovodům a plynovodům, což by přineslo svobodný tranzit ropy a plynu ze Střední Asie.

Ruské zájmy jsou diametrálně odlišné. Ruský stát chce uchovat svůj monopol nad sítí plynovodů a naftovodů, kterou zdědil po SSSR (zároveň vyzývá cizí investory, aby je renovovali), a především si chce zajistit kontrolu nad ropnými a plynovými zdroji ve Střední Asii, aby jich mohl využívat k politickým cílům, jak to ukázala krize na Ukrajině. Od zahájení energetického dialogu mezi Ruskem a Evropskou unií v říjnu roku 2000 je cílem Moskvy získat dlouhodobé kontrakty s Evropany, investice spolu se zárukami neomezeného exportu ruské ropy a plynu na evropské trhy a ruským společnostem zajistit možnost skupovat energetické infrastruktury v západní Evropě, jak to už učinily v Evropě východní. Rusko chce být rovněž schopno stanovovat odběratelům své ceny tak, aby mohlo ochotné obchodní partnery odměňovat a ty nepoučitelné trestat, jak už to dělá v „blízkém zahraničí".

Pokud jde o Evropskou energetickou chartu, bude se Rusko snažit vyhnout otevřené konfrontaci a bude dávat přednost postupnému předkládání pozměňovacích návrhů, takže charta bude nakonec zbavena svého původního obsahu. Panuje představa, že Moskva má radost z obnovy ekonomického nacionalismu v Evropě a z neúspěchu evropského trhu s energiemi. Ve skutečnosti má Gazprom spíše co do činění s velkými evropskými monopolistickými skupinami jako Gaz de France nebo německý E.ON. Tyto skupiny soustřeďují ve svých rukou obrovské finanční zdroje a mají velkou váhu v politickém životě evropských zemí. Jakmile budou zcela závislé na Gazpromu, bude mít Rusko na evropské politické scéně zajištěnu výraznou moc.

Předzvěst

Jaký kus cesty se podařilo urazit od roku 2000, kdy si EU uložila za cíl reformovat ruský plynařský monopol! Bylo málo takových, kdo tehdy dokázali předvídat, že Rusko půjde opačným směrem, že znovu znárodní velkou část svého energetického sektoru a že zbytek podřídí kontrole Kremlu.

Zatím můžeme jenom tušit, co nás čeká, podaří-li se Putinovi uskutečnit jeho velký plán. Když při poslední tiskové konferenci v Praze jeden z novinářů před Putinem připomenul možnost diverzifikace evropských energetických zdrojů a zásob, dostalo se mu od ruského prezidenta tvrdé odpovědi: „Bude-li chtít Evropa diverzifikovat své energetické zdroje, bude Rusko diverzifikovat svůj vývoz." Ve skutečnosti učiní víc: bude se snažit postupně uzavřít lidem Západu všechny alternativní zdroje energetických zásob. Začalo Střední Asií. Už v roce 2002 nabídl Putin prezidentu Nijazovovi vytvoření „eurasijské" plynařské aliance. Když se Turkmenistán zatvářil na tuto nabídku kysele, Moskva pozastavila jeho vývoz plynu, nad nímž nakonec Gazprom získal kontrolu. Dnes se Rusko snaží dotlačit Kazachstán k podílu na zásobování nového ropovodu BTC (Baku - Tbilisi - Ceyhan), který spojuje Kaspické moře s Černým a který neprochází ruským územím. Snaží se zainteresovat země Střední Asie na udržení svého monopolu utvrzením smluv s těmito zeměmi ve věci obchodování s plynem, aby posílilo svou pozici ve střetech s Evropskou unií. V polovině listopadu 2005 uzavřely Kazachstán a Rusko dohodu o tranzitu turkmenského a uzbeckého plynu. Tato dohoda de facto znamená, že všechny zdroje tří středoasijských republik jsou nyní kontrolovány Gazpromem. Nezapomínejme, že pro Gazprom je monopol nad plynovody a tranzitem ropy a plynu pocházejících ze Střední Asie důležitější než těžba plynu samotná. Zde nicméně Rusko naráží na určitou potíž: Gazpromu nezbývá, než se s producenty podělit o zisk z prodeje plynu získaného z druhé ruky do Evropy, což jistě bude obzvlášť bolestný proces.

Připomeňme si také, že „eurasijská" integrace se netýká pouze nafty a plynu. V polovině ledna 2006 ředitel ruské Federální agentury pro atomovou energii Sergej Kirijenko vyzval k obnovení zrušeného sovětského Ministerstva středního strojírenství (Minsredmaš), které v minulosti zahrnovalo sovětský nukleární sektor. Jednalo by se podle něj o obnovu „jedinečného komplexu" v Rusku, na Ukrajině a v Kazachstánu: „Potřebujeme obnovit Minsredmaš jak z vnitropolitických důvodů, tak s ohledem na světový trh."

O nových spojenectvích

Střední Asie každopádně představuje pouze první etapu. Rusko se už pokusilo získat na svou stranu všechny velké producenty ropy a plynu. Po třetí cestě Cháveze do Moskvy v listopadu 2004 se vztahy mezi Ruskem a Venezuelou stále upevňují. Ruské ropné společnosti investují do venezuelského ropného sektoru, zatímco Venezuela kupuje ruské zbraně. Důvody tohoto sbratření jsou zcela zřejmé - Chávez provádí v Latinské Americe stejnou politiku jako Putin vůči svým evropským sousedům. V roce 2005 nechal jednostranně zvýšit sazby cizím společnostem ze 34 na 50 % a 22 společností přinutil ke spojení, aby si v nich zachoval svůj (státní) podíl. Naproti tomu štědře pomáhá všem svým sousedům, jen když jsou protiameričtí: bolívijskému prezidentovi Moralesovi například slíbil bezplatné zásobování bolívijského trhu naftou do dieselových motorů.

A nakonec se Putin také snaží obnovit ruské pozice v arabském světě. V září 2003 se začalo rýsovat sbližování se Saúdskou Arábií, které vyústilo ve spolupráci především v oblasti ropy a plynu. Prodej protivzdušných střel Sýrii v lednu 2005, Putinovo turné po zemích Středního Východu v dubnu 2005, pozvání Hamásu v březnu 2006 - všechny tyto akce sledují týž cíl. K tomu je třeba přičíst návštěvu prezidenta Putina v Alžírsku 10. března 2006, která měla rozezvučet poplašná zařízení v celé Evropě. Rusko při této příležitosti velkoryse smazalo alžírský dluh, který se vyšplhal na pět miliard dolarů. Gazprom podepsal memorandum o spolupráci s alžírskou společností Sonatrach, která vyváží do Evropy 60 miliard m³ plynu ročně, což představuje 10 % spotřeby plynu v EU. Gazprom této společnosti navrhl účast na vytvoření společnosti produkující přírodní plyn v tekutém stavu.

Rusko nevlastní potřebné technologie, takže se chce zmocnit části trhu s tekutým plynem. Kromě toho Rusko a Alžírsko začaly koordinovat své postoje na trhu s plynem. Gazprom a Sonatrach budou společně využívat naleziště plynu v severní Africe. Ještě více zneklidňující je skutečnost, že Rusko a Alžírsko budou společně působit na evropském trhu. Gazprom získá přístup k nalezištím na Sahaře. Tak bude alžírský plyn využíván ruským plynařským monopolem při plnění ruských závazků, zejména pokud jde o iberský poloostrov a jeho zásobování plynem. Na konci své slibné návštěvy označil Putin euforicky Alžírsko za „strategického partnera" Ruska a s dojetím připomenul dlouhá léta „alžírsko-sovětské spolupráce". Pověstnou tečku nad „i" doplnil ruský tisk: „Výsledky návštěvy, skvělý úspěch ruského prezidenta v Alžírsku, je třeba chápat v kontextu soustředěného úsilí Moskvy učinit z Ruska světového energetického lídra. Je docela možné, že by se Mezinárodní fórum zemí vyvážejících plyn, jež bylo založeno v roce 2001 a jehož role je stále jen konzultativní, mohlo záhy změnit v ,plynařský OPEC', v jehož čele by zcela určitě stálo Rusko. Tento manévr by Rusku umožnil sehrát úlohu integrujícího činitele v celém postsovětském prostoru." Soubor vyděračských akcí uzavírají smlouvy o dodávkách plynu Číně podepsané 21. března 2006, které „umožní Rusku ukončit svoji závislost na evropských trzích". Putin přislíbil Číně dodávat 60-80 miliard kubických metrů plynu pocházejícího z ložisek na západní Sibiři, z nichž je zásobována západní Evropa: vzkaz pro ni nemůže být jasnější.

V dubnu 2006 dosáhla ruská agresivita patrně vrcholu. Majitel Transneftu Semjon Vajnštok oznámil, že sníží dodávky ropy Evropě a zvýší jejich cenu. Ředitel Gazpromu Alexej Miller začal Evropany vydírat: začal se obracet k asijským trhům. Tato hrozba byla odpovědí na britské snahy zabránit Gazpromu zmocnit se hlavní plynárenské společnosti ve Velké Británii Centrica. Gazprom přitom vyjednává s Holandskem, aby dosáhl kontroly nad zásobováním, distribucí a prodejem plynu v této zemi výměnou za holandskou účast na projektu plynovodu pod Baltským mořem.

Vedení Gazpromu je rovněž nespokojeno s americkým postojem: Spojené státy se stejně jako Evropská unie stavějí proti tomu, aby Gazprom vstoupil do projektu výstavby plynovodu, který by spojil Turecko a Řecko.

Protizápadní derivace

Nyní chápeme, proč se v nynější ruské zahraniční politice znovu projevuje někdejší sovětská spřízněnost s politikou rozvojových zemí, a rozumíme i potměšilosti, s níž Moskva rozdmýchává krize mezi zeměmi Středního Východu a Západem. Ještě jeden citát z článku publikovaného 17. března 2006 v ruském tisku: „Čím silnější budou třenice mezi evropskými zeměmi využívajícími plyn a islámskými producenty z Blízkého a Středního Východu, tím větší je také šance, že vznikne aliance producentů plynu. Dnes jsme svědky vyhrocování konfliktu mezi Západem a Íránem. Existuje také napětí mezi francouzskými státními příslušníky pocházejícími ze severní Afriky. Írán a Alžírsko si nemohou nepřát posílení svých pozic v oblasti energetiky." Je patrné, že koketování se Západem, ať už jde o Američany nebo Evropany, dnes skončilo. Nyní, když poměr sil vychází jasně ve prospěch producentských zemí, nyní, kdy jsou Američané zapleteni v Iráku a kdy evropská výstavba zůstává stát na místě, vytváří Rusko tábor zemí produkujících naftu a plyn, neboť si představuje, že ho bude moci snadněji ovládat. Doufá také, že tak bude moci dělat drahoty před Západem, který mu bude pro svůj nedostatek nafty a plynu vydán na milost. Takový je smysl „nového světového energetického uspořádání", na němž pracuje prezident Putin. Pokud jde o Západ, měl by si připomenout, že Churchill podal definici energetické bezpečnosti hodně vzdálenou pojetí prezidenta Putina: „On no one quality, on no one process, on no one country, on no one route, and on no one field must we be dependent. Safety and certainty in oil lie in variety and variety alone." (Nemůžeme si dovolit být závislí na žádné kvalitě, na žádném procesu, na žádné zemi, na žádném směru ani nesmíme zaostávat na jakémkoliv poli. Bezpečí a jistota, kterou nám poskytuje ropa, spočívá právě v pestré škále možností jejího využití.)

Západ by si měl klást otázku, zda Rusku skutečně přísluší jeho místo v G8, když je stále zjevnější jeho protizápadní směřování.

Autorka je profesorkou současných dějin na Université de Paris-IV (Sorbonne). Je nejlepší francouzskou znalkyní - a zcela určitě jednou z nejlepších na světě - ruských politických dějin i politické současnosti Ruska. Mezi nejznámější práce žákyně Alaina Besançona patří Moment Gorbačov (1989) a Konce komunismu (1994). Přeložila a připravila k vydání knihu Sergo Beriji Můj otec Berija - uvnitř Stalinovy moci (1999).

Z časopisu Commentaire přeložil Josef Mlejnek.