Zpřítomnit v divadle Krista

V roce 1975 jsem v Praze navštívil mimořádné představení. Mladý režisér Václav Martinec vytvořil se skupinou ještě mladších adeptů herectví živé divadelní představení s názvem Kazatel. Byla to vynucená derniéra, krátce po ní řada účastníků emigrovala. Byly to syrové a kruté pohybové variace na Koheletův leitmotiv Marnost nad marnost v jakési staré tělocvičně. Napsal jsem o představení jeho původcům – šlo prakticky o moji první divadelní kritiku. Tento druh divadla mi zůstal natrvalo blízký. V březnu letošního roku jsem ve studiu NOD zhlédl variace na Dantovo Peklo režiséra Jana Nebeského, při kterém se mi čtyřicet let starý zážitek analogicky vybavil, včetně tělocvičného prostředí. V hlavních rolích David Prachař a Lucie Trmíková, Nebeského žena. Lucii jsem krátce předtím viděl ve Studiu hrdinů v představení Mlčky křičet, v hlavní roli nekonformní filosofky Simony Weilové. Zatím poslední z řady jejích světic a zvláštních heroin. Tou první byla skoro již před dvaceti lety svatá Terezie z Lisieux ve hře Lenky Lagronové Terezka. Za roli Terezky získala v roce 1997 prestižní cenu Alfréda Radoka. (…)