Znevýhodňování příští velmoci

Většina Američanů si jistě vzpomene na televizní reklamu na jistý druh „nízkokalorického" piva, která rozpoutala debatu mezi zastánci „chutná skvěle" a „málo vydatné". Debata byla absurdní a také nebyla od počátku myšlena vážně. Bohužel stejný argument se v současnosti používá v debatě o tom, jestli je to Čína nebo Indie, která jde jakožto velmoc vstříc světlejším zítřkům. Ve své podstatě je tento spor ideologické povahy a staví proti sobě potenciály „autoritativního" a „demokratického" státu.

Zastánci demokracie urputně tvrdí, že Čína je v současnosti vpředu. Jde ale o autoritativní stát vlády jedné strany se slabými náznaky nezávislé občanské společnosti. Politická nefunkčnost je koneckonců napojena na čínský trh; může jej rozbít, a zapříčinit tak jeho pokles a úpadek. Mezitím se Indie, prosperující a také anglicky hovořící demokracie, ocitne před Čínou a díky své veliké populaci možná i před celým světem.

Ti, kteří se domnívají, že se Čína dostane na čelní místo, obvykle argumentují tím, že země se nevyhnutelně stane demokratičtější díky rostoucí střední třídě, která bude tlačit na politickou změnu. Západní odborníci jsou obecně přesvědčeni o tom, že sociální změny vycházející z tržního prostředí vedou k liberalizující politické adaptaci. Čínští stoupenci navíc dodávají, že za současného ekonomického vývoje nemusí být silné působení vlády v průmyslovém, peněžním a obchodním sektoru nutně jen špatné. Totéž udělalo poválečné Japonsko a stalo se ekonomicky mocnou, rostoucí liberální demokracií. (Tentýž argument byl použit také pro Jižní Koreu, Tchaj-wan, Turecko po první světové válce či Pinochetovo Chile).

Řečeno jinými slovy, dnešní debata proti sobě staví demokratické fundamentalisty a demokratické gradualisty. Výsledky jsou předpovězeny na základě dedukce, která postupuje od obecných principů a teorií politické ekonomie. Na teoriích není samozřejmě nic špatného, ale teorie sama o sobě nikdy nestačí k dosažení skutečného pochopení, obzvláště v případě, snaží-li se Západ pochopit dvě velmi odlišné nezápadní země.

Tato konkrétní, deduktivně demokraticko-autoritativní debata značně zjednodušuje komplexní vztah politické změny a ekonomického růstu a při jeho formování nebere v úvahu důležitost kulturních tradic a historie. Demokracie není v protikladu k autokracii a ani politickou alternativou, pokud je nahlížena jako součást kulturního kontextu. Historie a kultura jsou až příliš odlišné, aby byly stlačeny do paradigmatu demokracie versus autokracie - a snahy srovnávat v tomto duchu Čínu s Indií pak brzy sklouznou k logické nesouvislosti.

Co vyžaduje srovnávání

Předmětem značného zájmu a nejistoty je, jak se vlastně podaří ekonomická modernizace. Stále se musíme učit o relativní důležitosti a souhře faktorů, jakými jsou geografie, přírodní zdroje, kultura, sociální struktura, instituce a vedení. Nejlepším způsobem, jak se učit, je induktivní přístup - nahlížet na realitu takovou, jaká je, a akceptovat, že paradox a dvojznačnost jsou daleko pravděpodobnějšími výsledky nežli absolutní „pravda".

Vážné srovnávání Číny s Indií vyžaduje smysluplné zaměření. Dobrým začátkem by mohl být klíčový test současného politického systému: jeho kapacity eliminovat absolutní chudobu, a tím i korupci. Vztah ponižující chudoby a potenciálu státu získat status velmoci není samozřejmě jednoduchý nebo statistický. Lze se ale shodnout na minimu, že je dnes těžko možné, aby byl stát s přetrvávající, rozšířenou a ponižující chudobou v současném globalizovaném světě považován za supervelmoc. Toto kritérium cloní při nazírání na širší obraz našeho srovnávání.

Jaká jsou základní fakta? Čína pokračuje v ekonomickém růstu dech beroucím tempem. Stala se druhým největším obchodním partnerem Spojených států (hned po Kanadě) a čtvrtou světovou ekonomikou (vzhledem k HDP). Ekonomický růst byl za posledních osmadvacet let ročně průměrně 9,8 % a v letech 2003-2007 více než 10 %. Zdá se, že potenciál ekonomického růstu Číny je nevyčerpatelný. Současně rostla také ekonomika Indie - 6 % v 90. letech; po roce 2000 vzrostly ekonomické ukazatele na 7,8 % a za poslední dva roky na 9 %. Export a hlavně luxusní zboží, prudce se rozvíjející IT sektor a další vnitřní služby se rozvíjejí ještě rychleji, což vede k nárůstu předpovědí, že Indie by mohla jednou Čínu předehnat.

Na základě těchto dat by se dalo předpokládat, že Indie i Čína se rapidně snaží řešit problémy chudoby, alespoň v rámci svých možností a ekonomického růstu. Není tomu tak; Čína problém s chudobou překonává, Indie ne.

Důvod je pro ty, kteří jej hledají na špatném místě, nepochopitelný. Jako příklad může sloužit třeba to, že ekonomové zabývající se „vývojem" pracují při určování relativního úspěchu nebo selhání vlády s mezistátními statistikami. Mnoho těchto analýz se ale soustředí na určení dobrých nebo špatných znaků při takové míře zobecnění, že každý z těchto faktorů může radikálně změnit výsledek: chyby v získávání dat, správnost předpokladu, adekvátnost velikosti a rozdělení vzorku a kulturní a jazykové faktory - to vše ovlivňuje platnost odpovědí na dotazníkové otázky.

Nejambicióznější pokus zhodnotit kvalitu vlády je možné nalézt v projektu Světové banky s názvem Vládní indikátory. Tato studie zahrnuje 212 zemí a oblastí a zkoumá 310 proměnných vycházejících z 33 zdrojů, jež zahrnují mezinárodní a nevládní organizace, univerzity, agentury hodnotící komerční risk a průzkumy firem a jednotlivců. Přes široký záběr svých zdrojů banka přiznává, že její statistický záměr zůstává „omezeným nástrojem pro konkrétní politickou radu na národní úrovni", neboť nemůže jednoznačně vysvětlit, jak mohou měřené dimenze vládnutí ovlivňovat celkovou kvalitu vlády v dané zemi. Problémem je, že metodologie je v případě aplikace číselných hodnot k formálním pravidlům omezená stejně jako v případě aplikace těchto pravidel na prostředí institucí, ve kterých jsou tato pravidla aplikována.

Společnost není jednoduchým součtem částí. Obavy z věrohodnosti uvedených dat se potvrdily již v roce 2007, kdy vyšla dlouho očekávaná zpráva Světové banky hodnotící hrubý domácí produkt. Informovala, že ekonomiky Číny a Indie jsou vlastně o 40 % (resp. 36 %) menší, nežli se původně předpokládalo. Čínu je ovšem stále populárnější srovnávat s jinými zeměmi než skrze její vlastní zkušenost. Nejčastěji dostává nálepku „leninistická", aby se její zkušenost umenšila na méně obsažný příklad sovětského komunismu. Stejně problematický je rozšířený pohled na to, že začlenění Číny a Indie do celosvětového trhu z nich učiní „západnější" země: svobodný trh přece podporuje svobodnou společnost. Tyto dva přístupy se na první pohled zdají odlišné, ale nejsou: oba se snaží pochopit Čínu a Indii z hlediska zkušenosti, které nejsou ani čínské, ani indické.

Jedinou možností, jak pochopit Čínu, Indii nebo jinou komplexní společnost, je učinit tak skrze její vlastní historii a kulturu. To znamená, že potlačíme své kulturní předsudky a o kultuře a historii zkoumané společnosti opravdu něco víme. Gurcharan Das, bývalý výkonný předseda pobočky Procter&Gamble v Indii a autor knihy India Unbound (2001), má pravdu v tom, že porovnávání zemí, jako je Čína a Indie, je plné jednoduchých abstrakcí a nejistých faktů. Příklad za všechny: i když si jak Čína, tak Indie vypůjčily socialismus ze Západu, vytvořily zcela odlišné socialistické modely, které je navíc spíše oddělily, než spojily.

Odlišný socialismus

Žádná země nezažila tak dalekosáhlé a narušující změny jako Čína během 20. století. Od konce impéria Čching v roce 1911, přes křehkou republiku a ničící vojenské diktatury, japonskou invazi po občanskou válku až po komunisty vedené sociální povstání zažili Číňané kaleidoskopickou noční můru. „Velký skok před" Mao Ce-tunga vedl k nejhoršímu hladomoru v historii - zemřelo 30 milionů lidí a miliony dalších byly na celý život zmrzačeny. Maova velká proletářská kulturní revoluce pak přinesla desetiletí chaosu, teroru a totální rozpad čínské společnosti.

Když Mao v roce 1976 zemřel, čínští leadeři čelili důležité volbě: pokračovat v jeho politice, nebo jít novou cestou. Čína si zvolila druhou z možností a částečně uspěla, když novou politiku chytře naroubovala na existující socialistickou doktrínu. Teng Siao-pching rychle opustil obecní zemědělskou politiku a vytvořil „systém zodpovědnosti domácností", kdy se z farmářů stali dlouhodobí nájemníci ve smluvním vztahu se státem. Farmáři získali právo vydělat si peníze z prodané úrody, což zavedlo neformální trh, který cenám umožňoval růst nad rámec cen stanovovaných dříve. K reformě městských částí přistupovalo vedení nové vládní strany obezřetněji; vláda hledala dohodu se složitými státními průmyslovými podniky.

Během této tranzice měla Čína zvláštní výhodu. Po celou historii, vždy, když nějaký vládce zemřel nebo byl přemožen, to byl zasloužilý občanský sektor, založený před více než dvěma tisíci lety na konfuciánských principech, který vládě poskytl enormní podporu a stabilitu. Tuto tradiční strukturu komunisté nezničili; jen ji adaptovali a zmodernizovali. Reformní pokusy na národní úrovni tak vycházejí z místní iniciativy a experimentování. Teng neměl žádný mistrovský plán; byl to vizionářský pragmatik, který slavně prohlásil: „Černá kočka, bílá kočka; pokud chytá myši, je to jedno." Jeho největším postřehem bylo uvědomění si, že všechny části čínské společnosti potřebovaly radikální změnu - pryč od maoismu.

Po patnácti letech dílčích reforem převrátil Teng v roce 1992 socialismus vzhůru nohama, když Číňanům řekl, že „zbohatnout je skvělé". V roce 1993 byla čínská ústava doplněna o prvky „socialistické tržní ekonomiky", což prakticky znamenalo odklon od plánovaného hospodářství obecního vlastnictví. Ústavním dodatkem z roku 1999 bylo legitimizováno soukromé vlastnictví; v roce 2007 ochrana duševního vlastnictví. Symbol statického centralistického sociálního vztahu mezi státem a občanem - „železná miska s rýží" - přestal existovat. Od roku 1993 byla správa od Pekingu až po ta nejmenší města zmenšena o třetinu a státní sektor jako celek snížil počet zaměstnanců o 45 milionů. Počet státních podniků se snížil o 90 % díky fúzím, prodeji nebo uzavření na současných 157 centrálně řízených „kolektivních společností", které představují pouze čtvrtinu čínské průmyslové výroby. Podle vládních statistik tvoří další čtvrtinu firmy registrované jako soukromé; tato čísla ovšem neberou v potaz nejasné vlastnické poměry mnohých čínských podniků. Když zvážíme „spontánní privatizaci" státních podniků a soukromé vlastnictví kolektivních podniků, mohl by soukromý sektor tvořit až tři čtvrtiny průmyslové ekonomiky.

Podstatou dnešní čínské socialistické tržní ekonomiky je složitá směsice soukromého, polosoukromého a státního kapitalismu. Zpravidla to funguje, protože jádro čínského hospodářství je otevřené a tržně orientované a také proto, že je založeno na dlouhé čínské tradici „kompletnosti". Ta při zkoušení nových věcí upřednostňuje místní iniciativu a experiment před přijímáním na národní úrovni. Čínské poměry právě proto nelze užitečně srovnávat s jinými zeměmi. Reflektují odlišnou kulturní a historickou tradici.

I Indie šla jinou cestou. Strana kongresu Indii dovedla v roce 1947 k nezávislosti na Velké Británii a dynastie Nehrú-Gándhí dominovala indické politice po více než čtyřicet let. Odkaz Džavaharlála Nehrúa formoval moderní Indii více než kterákoli jiná osobnost, dokonce více než odkaz Gándhího. Nehrúova socialistická vize zahrnovala ekonomickou samostatnost a státní kontrolu ekonomiky - to vše v demokratické sekulární společnosti vycházející z indické tradice tolerance a pluralismu. Nehrú trval na rovných právech všech občanů Indie bez ohledu na kastu, náboženství nebo postavení, což mu přineslo nenávist konzervativních Hindů, kteří doufali v založení hinduisty kontrolovaného státu.

Ironií je, že struktura Strany kongresu vůbec nebyla demokratická. Straně dominovala elita z nejvyšší kasty, jež postupně ztratila podporu kast nižších. V téže době Nehrú odsoudil soukromé podniky a favorizoval model produkce z dovážených náhrad. Aby dosáhl svého, usiloval o prudký růst státem vlastněných klíčových podniků, doživotní zaměstnání pro vládní zaměstnance, ústupky pouze pro malé soukromé podniky a o zakládání technických univerzit. Zanedbal reformy v zemědělství a veřejném vzdělávání a do infrastruktury investoval jen to, co bylo pro chod ekonomiky nezbytné. Vláda regulovala každý aspekt hospodářství, čímž si vysloužila přezdívku „vláda licencí".

Indíra Gándhíová, která v roce 1966 Nehrúa nahradila, pokračovala v jeho politice státních podpor a investic do veřejného sektoru a navyšovala státní deficit, který byl financován opět dalšími půjčkami. Poté, co byla v roce 1984 zavražděna, se země sjednotila pod vládou jejího syna Radžíva, který však pro zotavení své země také příliš mnoho neudělal; v roce 1991 pak byl rovněž zavražděn. Když Narasimha Ráo převzal funkci předsedy vlády, neměla Indie dostatek prostředků ani k nákupu ropy, v době války v Zálivu navíc stouply ceny. Indické státní rezervy proto musely putovat jako záruka půjčky do Londýna, což politici napříč politickým spektrem ostře odsoudili jako národní potupu a „pošlapání indického zlata". Indie sice byla zkorumpovaná, ale Ráo chtěl této krize využít ke sjednocení těch stran, které by podpořily tolik potřebné reformy. Indickou rupii devalvoval o 20 % a ukončil padesát let trvající diktaturu „vlády licencí" v oblasti zahraničního obchodu.

Měnová krize v polovině 90. let skončila a stejně s ní i zanícení pro reformy. I když se Ráova vláda snažila liberalizovat tržní síly produkující zisk, udělala to ne proto, aby eliminovala stát blahobytu, ale aby jej zakonzervovala. Obrovské státní dotace byly zachovány a nikdo neprojevoval zájem privatizovat státní podniky nebo modernizovat infrastrukturu. Indické autority spatřovaly v půdní reformě cosi zneklidňujícího a kontroverzního a nebyly schopny tento problém ani vážně projednat; zahraniční investice umožnily jen v některých oblastech. Indie se jakožto zakládající člen WTO bezplatně „vyvlekla" z většiny požadavků, které byly uplatňovány na nové členy (třeba právě na Čínu) - aby otevřely své ekonomiky zahraničním investicím a soutěži.

Z Ráových reforem nejvíce získal soukromý sektor. Když byly odstraněny socialistické kontroly investic, licencí, cen a technologií, začaly mít indické firmy celosvětový podíl na trhu. Nejlepší indické firmy jsou srovnatelné s jinými ve světě a ovládají dovednosti pohybovat se rychle na stále sofistikovanějším světovém trhu. Právě proto - a díky své lépe vyškolené a anglicky hovořící pracovní síle - dnes Indie předbíhá v IT technologiích a softwaru třeba i Čínu.

Vytvoření široké konkurenční výroby ovšem bude obtížné, pokud Indie bude stále zahrnovat více než 800 druhů svých produktů do rámce podpory svého rozsahem malého domácího průmyslu. To je jeden z důvodů, proč jsou indické investice v zahraničí dvakrát vyšší než investice plynoucí k jejím břehům. Dovozní tarif je v Indii stále třikrát vyšší, než jaký mají v Číně. Vyšší cena dovozu Indii znemožňuje zaujmout kapitál a soupeřit tak s čínskými firmami. Totéž zapříčiňuje indické pracovní právo. Společnosti s více než tisícem zaměstnanců nemohou propustit zaměstnance bez souhlasu vlády, ten je navíc téměř nemožné získat. Mnohé indické firmy proto nemají jinou možnost než investovat do oblastí bohatých na pracovní sílu nebo zadávat subdodavatelské zakázky firmám ve špatně regulované neformální ekonomice.

Horší ale je, že Indie nedokázala efektivně vyřešit problém rozšířené chudoby. Její kvazitržní ekonomika nemůže vytvořit most mezi indickými úspěchy a masou chudé populace. Premiér Manmóhan Singh, který byl za Ráovy vlády ministrem financí, věří, že nejlepším lékem na chudobu je růst - stará západní myšlenka známá jako „trickle down" efekt (bohatství „prosákne" od bohatších vrstev k chudším, pozn. překl.). Tento princip může fungovat, pokud je pracovní trh flexibilní a lidský kapitál se může svobodně vyvíjet, maje přístup ke kvalitnímu vzdělání podporovanému sociální správou a efektivním systémem institucí. Nefunguje to ale - a nikdy nebude - v zemích s institucionalizovanou korupcí a vysokými bariérami sociální mobility (s obzvláště nerovnými podmínkami přístupu ke vzdělání).

Dotace do kritických oblastí problém chudoby v Indii také nevyřeší. Přestože jsou součástí indické ústavy, za současné koaliční vlády se dotační programy stávají nereformovatelnými. Komplexní studie programů proti chudobě z roku 2005 ukázala, že více než 73 % přidělených fondů bylo zneužito, nedostatečně využito nebo ukradeno místními politiky a úředníky. Prostředky, které chudí dostanou, navíc mezi nimi jen zvýrazňují rozdíly: jen 57 % dospělé indické populace je gramotných (v porovnání s 84 % v Číně).

Patrně největší ekonomická disparita mezi Čínou a Indií je v nerovnosti pohlaví. Procento žen v pracovním procesu je v Číně třikrát (v městských oblastech šestkrát) vyšší než v Indii. V roce 1980 si byly Čína a Indie rovny v úrovni mzdy na jednoho obyvatele; dnes je mzda na jednoho obyvatele v Číně dvaapůlkrát vyšší než v Indii. Tento rozdíl také vysvětluje omezení bránící ženám v Indii v přístupu k práci.

Komplexnost porovnávání zdrojů a stávající chudoby v Číně a Indii odráží obtížnost srovnávání povahy korupce. Západ chápe korupci čistě jako etický problém jednotlivce. Její kořeny v Číně a Indii jsou ovšem velmi sociální a systematické. Neadekvátní mzdy vládních činitelů, nejisté místní příjmy, nedostatečně definované majetkové právo a nedostatek zodpovědnosti jsou úrodnou půdou pro úředníky, kteří v systému hledají skuliny. Úplatky se staly skrytou (ne-li již zřejmou) součástí rozpočtového cyklu. Pokud existují velké mzdové rozdíly a zakořeněná chudoba, větší ekonomická otevřenost mocným přináší další příležitost k vykořisťování chudých. Obecný názor je, že demokracie, se svým charakteristickým respektem k vládě práva, jsou daleko lépe vybaveny na boj proti vykořisťování nežli autokracie. Při této logice by měla být Indie schopna proti korupci bojovat daleko efektivněji než Čína. Realita ale není tak jednoduchá.

Každá úroveň v hierarchicky uspořádané čínské vládě nese odpovědnost za regulaci svého chování a každá úroveň je penalizována, pokud omezuje zbytek společnosti. V praxi to ale nefunguje. V roce 2005 hlavní státní žalobce vyšetřoval 41 000 korupčních případů a v 75 % z nich podal obvinění. Krom několika vysoce sledovaných usvědčení existuje ale jen malá pravděpodobnost, že by tyto snahy byly úspěšné. Soudci jsou přijímáni, povyšováni a propouštěni stejnými lidmi, proti kterým může být vzneseno obvinění. Bez skutečné odpovědnosti vytváří ekonomický růst a stoupající ceny půdy prostor dalším příležitostem mocných obohacovat se na úkor občanů, kterým mají sloužit.

Indie disponuje nezávislým soudnictvím, ale nízké platy a prakticky garantovaná možnost výkonu funkce poskytují indickým soudcům silné podněty vynášet rozsudky výměnou za nějaký poplatek. Mnozí to tak dělají a jejich možnosti se ještě rozšířily díky enormnímu počtu nevyřešených případů - v roce 2007 jich bylo 28,7 milionu; jejich dokončení by za současného systému a nepřibývání dalších případů trvalo 300 let. Indická korupce je navíc institucionalizovaná. Je jakýmsi oprávněním, které jde ruku v ruce s vládním postem, a je praktikována daleko otevřeněji než v Číně. Velikost tohoto problému je evidentní: na konci 90. let byly ztráty v energetickém sektoru 5 miliard dolarů, z čehož 4 miliardy byly prakticky rozkradeny. Na investice a údržbu tedy mnoho financí nezbývá, a proto není divu, že Indie patří mezi státy, které svým občanům téměř nezabezpečují dodávky energie. Obyčejný dedukující rozum je postaven před dilema, co je horší. Nefunkční právní systém (Indie), anebo systém kontrolovaný v podstatě neodpovědnou komunistickou stranou (Čína)? Žádná jednoduchá odpověď neexistuje.

Nad rámec teorie

Nyní by již mělo být zřejmé, že domácí situace a kulturní jednotlivosti nejsou abstraktními termíny, ale nejlépe vysvětlují ekonomickou realitu. Čína není politickou demokracií, ale v mnoha směrech jde o společnost se svobodnějším trhem, než má Indie. Indie je politickou demokracií, ale kastami stále velmi segregovanou společností s daleko omezenějším trhem nežli v Číně. Podle demokratických fundamentalistů to tak nemůže být - přesto ale je. Z pohledu demokratických gradualistů se toto musí změnit. (Ne, vlastně nemusí, ale může.)

Jak to tedy opravdu vypadá? Co nám zamlžuje teorie a říkají fakta? Čína má v porovnání s Indií mnoho výhod. Je větší, otevřenou, tržně orientovanou ekonomikou a láká k největšímu podílu přímých zahraničních investic na světě. Má také největší míru úspor (téměř dvojnásobek toho, co má Indie). Většinu z nich navíc znovu investuje do produktivních aktivit.

Čína však čelí i nevýhodám, které Indie nemá (nebo ne v takové míře). I když Čína infrastrukturu k podpoře svého ekonomického růstu fyzicky vytvořila, stále postrádá tzv. regulativní infrastrukturu. Čínské hračky s olovnatým základem, otrávená potrava pro psy, farmaceutika a plody moře, rostoucí počet úmrtí na následky znečištěné vody a vzduchu - to jsou varovné signály, že nepřetržitý hospodářský růst je neudržitelný, pokud čínská vláda nebude schopna ochránit svůj zanikající lidský a přírodní kapitál. Čína musí také čelit krizi neodpovědnosti, kdy místní autority odebírají půdu farmářům, svévolně vymáhají daně a jinak nedělají nic. Rovněž se zvyšuje počet násilných protestů (z 74 000 v roce 2004 na 87 000 v roce 2005). Právní systém není ani nezávislý, ani efektivní, a tak Číňané nemají možnost se proti vládě, jež je odpovědna jen sama sobě, odvolat. V době císařské Číny měli obyvatelé možnost sepsat petici, která byla posledním stupněm odvolání se přímo k císaři. Činí tak stále. V roce 2005 dostala čínská vláda od svých občanů hledajících nápravu svých křivd neskutečných 30 milionů petic.

Indická demokracie rovněž setrvává v nepřetržité nestabilitě. I když na veřejných místech eliminovala kastovní rozdělení, stále existuje. Na druhou stranu indický systém funguje díky dlouholeté tradici tolerance, diverzity v zemi a Nehrúova požadavku zahrnout do ústavy princip rovnosti pro všechny občany Indie (bez toho by Britové nebyli schopni Indy vzdělat v teoriích Johna Locka). Výsledkem je, že indická kultura dosáhla něčeho, co by západní lockisté zapřísáhli jako nemožné: institucionalizovala politický pluralismus a toleranci ve společnosti, ve níž je jasné, že si všichni lidé, obzvláště ženy, nejsou rovni.

Jak to funguje? V. S. Naipaul charakterizoval indickou společnost při popisu neustálého konfliktu a vřícího násilí v přeplněných indických městech jako „milion vzpour najednou". Stejně tak popsal místa jako např. sousedství v Bombaji, kde příbytky dalitů (formálně známých jako Nedotknutelní) sousedí s muslimskými. Obě skupiny se od většiny obyvatel cítí být vzdáleny, a proto se navzájem podporují. Indie je zemí nespočetných, měnících se spojenectví.

Samozřejmě že indická vláda rozvoj různorodosti aktivně umožňuje. Indická ústava zajišťuje jak právo jednotlivce na rovnost před zákonem, tak právo náboženské nebo jazykové skupiny zachovat si vlastní zákony vztahující se k manželství, rozvodu, narození, úmrtí či dědictví. Vláda podporuje diverzitu také tím, že zmenšuje ekonomické rozdíly mezi kastami největším podpůrným akčním programem na světě. Ve státech Rádžasthán a Tamil Nandu jsou dvě třetiny státních pozic vyhrazeny pro nižší kasty.

I přesto je indická demokracie neustále ohrožena násilím plynoucím z náboženské ortodoxie. V poslední době byla ještě nakažena politickou slabostí v centru a vzrůstající regionální asertivitou a autonomií. Od roku 1996 vládlo Indii šest menšinových koaličních vlád, neboť dvě největší strany - Strana kongresu a strana Bharatija Janata Party (nacionalističtí hinduisté) - ztrácejí voliče ve prospěch stran založených na kastách a orientujících se na konkrétní region. Ve volbách v roce 2004 musela Strana kongresu k vytvoření vlády využít podpory levicových stran, jimž dominuje Komunistická strana Indie. Tato levicová fronta, podporovaná vlivnými zájmovými skupinami, odmítala jakékoli reformy týkající se dotací a garantovaného zaměstnání. (Všimněte si té ironie: v Číně je komunistická strana motorem reforem, zatímco v Indii jsou čtyři komunistické strany jejich překážkou.)

Slabost centra posílila regionální politiky, decentralizovanější systém však nevedl k větší flexibilitě a liberální politice; z převážné většiny také proto, že kastovní systém je na regionální úrovni ještě silnější než na rovině národní. Výsledkem je, že nová koalice brahmánů, dalitů a dalších, coby důkaz „vitality" indické demokracie, vytváří jen málo skutečných reforem, jež nejchudší obyvatele Indie potřebují.

Na druhou stranu, politická a ekonomická regionalizace jen těžko zpomalí dozrávání jakéhokoli národního konsenzu o reformě. Stejně na tom bude i tolerance vládní neobratnosti.

Mazaní indičtí pozorovatelé poznamenali, že v tradičním hinduistickém chápání záleží na záměru více než na výsledku. To vysvětluje netečnost indické vlády, která vede nekonečné debaty o dobrém vládnutí, aniž by podnikala skutečné kroky. Lze také lépe vysvětlit, proč si většina Indů myslí, že získání vládního místa je cíl sám o sobě - jak je tento post zastáván, není tak důležité. Nezáleží-li na činech, nezáleží ani na historii. Proč zaznamenávat něco nepodstatného? Je důležité - v ostrém protikladu k Číně -, že Indie nemá žádnou psanou starověkou historii; většinu toho, co je dnes známé, zapsali čínští a muslimští cestovatelé.

Indická socialistická demokratická ekonomika a čínská socialisticky tržní ekonomika jasně ukazují, že neexistuje jednoduché nebo nutné spojení mezi ekonomickou svobodou a demokracií. Socialismus se k čínské a indické tradici kolektivní odpovědnosti a podřízenosti jednotlivce kolektivu dobře hodí. Naopak tržní kapitalismus není jednoduchý příměr, ale moderní ekonomická nezbytnost. Každá země bojuje svými zbraněmi, aby se jeho kultuře přizpůsobila. Čína ani Indie v tom nejsou osamoceny: Japonsko neustále bojuje, aby dosáhlo skutečné tržní ekonomiky 140 let poté, co císař Meidži odstartoval pozápadnění země. Problémem, jejž nezápadní společnosti mají, je zužování koncepčního dělení mezi rozvojovým modelem (zastávaným socialismem) a tržním kapitalismem. V teorii je socialismus o státem rozdělovaných příležitostech, zatímco kapitalismus, kde rozhoduje trh, o vítězích a poražených. V praxi však každá vláda, nehledě na to, nakolik je liberální, do trhu zasahuje. A každá vláda, bez ohledu na centrální plánování, umožní celým oblastem ekonomické výměny, aby nebyly regulovány. Dokonalá soutěž nemůže existovat. Stejně tak nemůže existovat ani stav bez žádné soutěže. Co tedy rozhoduje o specifickém poměru v konkrétní historické situaci - včetně té současné nezápadní? Jako vždy: historie, kultura a štěstí.

Kam to tedy staví Čínu a Indii? Ti, kdo jako vítěze vidí Indii, ukazují na její rapidní růst a dodávají, že jej dosáhla bez výhod moderní infrastruktury, stálých zahraničních investic nebo lépe vzdělané populace (čímž disponuje Čína). Indie ale nemůže svůj rychlý růst ustát. Již nyní čelí nedostatku kvalifikované pracovní síly, navíc nemůže být závislá na sektoru služeb, který by ekonomiku táhl. A indická infrastruktura je pod enormním tlakem. Úspěšné indické podniky jako Tata Group svůj úspěch přičítají schopnosti inovace navzdory překážkám, mezi něž patří např. zničené mosty a cesty, nedostatek vody a elektřiny či byrokratická „vláda licencí". Přes tyto problémy se však mohou přenést jen bohatí a mocní.

Čínská filozofie socialistického tržního hospodářští funguje, protože Čína má velmi otevřenou ekonomiku a „nerýpe se" v cenových mechanismech (vyjma podpory cen obilí a regulace růstu cen základního zboží a služeb). To je klíč k obchodnímu úspěchu. Nedostatečná regulace nicméně může vést k převýšení ztrát lidských a přírodních zdrojů nad zisky z rapidního růstu.

Politická ironie je tato: pokud by Čína prudce liberalizovala svoji politiku, mohla by se stát ještě méně schopnou kontrolovat negativní dopady neregulovaného rychlého růstu. Pokud by naopak Indie dramaticky liberalizovala svoji ekonomiku, země by se mohla stát na národní úrovni neovladatelnou. Schopnost Číny a Indie stát se ekonomickou supervelmocí tak bude záviset na tom, zda budou na svém území schopny eliminovat absolutní chudobu. Indický laureát Nobelovy ceny Amartya Sen pochopil, co je to chudoba, když definoval rozvoj jako rozšiřování skutečné svobody a smysluplných možností. Indové, kteří žijí v zoufalství za jeden dolar na den - asi dvě třetiny populace v porovnání s jednou čtvrtinou populace Číny -, s malým anebo žádným přístupem ke vzdělání, nemají žádné smysluplné možnosti. Bez nich znamenají ostatní svobody jen málo.

Text Neila C. Hughese z časopisu The American Interest, květen/červen 2008, přeložila Iveta Frízlová.

Autor v letech 1992-2004 působil jako konzultant Světové banky pro Čínu.