Změnila se situace v Iráku?

Koncem roku 2007 se západní média ve zprávách ze Středního východu zabývala převážně nikoli Irákem, ale Saudskou Arábií, kde tamní vláda potvrdila rozsudek, podle něhož měla být devatenáctiletá dívka potrestána dvěma sty šlehy bičem za „zločin", který spočíval v tom, že seděla v autě s mužem, který nebyl její příbuzný. Po dlouhé měsíce předchozích let se dennodenně psalo a ukazovaly se televizní klipy z krvavých scén v Iráku. O pozitivních věcech, kterých bylo v Iráku dosaženo, se většinou mlčelo. Nastal snad na irácké scéně Středního východu klid? Ne úplně, ale k jistému snížení počtu teroristických akci mezi šíity a sunnity došlo, na americké a ostatní spojenecké vojáky bylo méně útočeno a hospodářství, hlavně díky ziskům z ropy, začalo fungovat.

Ale vraťme se ještě několika slovy k osudu té nešťastné mladé ženy, která byla před svým odsouzením podle kruté saudsko-arabské verze islámského zákona šarí'a znásilněna sedmi muži, kteří na ni a jejího společníka zaútočili. Saúdský ministr spravedlnosti na adresu rozhořčených obránců lidských práv prohlásil, že mladá žena si zasloužila dvě stě úderů bičem a šest měsíců ve vězení přesto, že byla sedminásobně znásilněna, protože je vinna z „illegal mingling", což můžeme přeložit jako „nezákonné míšení" či „družení se". Hrůzné! Dvě stě ran bičem pro ženu, která byla ještě k tomu mnohonásobně znásilněna, je prostě - barbarské!

Několik dnů před Vánocemi si však Západ oddechl. Saudský král Abduláh udělil té mladé ženě, kterou novináři začali nazývat „Qutif Girl", milost. Monarchovo rozhodnutí bylo jistě ovlivněno jak mezinárodní komunitou, tak vnitřním tlakem, zejména statečných saudsko-arabských intelektuálů. Novinářka Kathleen Parker z Washington Post se dokonce domnívá, že na rozhodnutí krále měla vliv „tichá diplomacie" první dámy USA Laury Bushové během její říjnové návštěvy Saudské Arábie a dalších států Středního východu, kdy se oficiálně zasazovala o zvýšenou míru prevence rakoviny a lékařské péče pro arabské ženy.

Thomas L. Friedman, který píše pro New York Times, si vypůjčil termín „nezákonné družení" k úvaze o jiném „družení" či „sdružování se", a to mezi islámskými sektami. Od Alžírska, palestinské Gazy, přes Libanon, Irák až po Pákistán se dnes vedou sektářské boje. Ty mají vyřešit otázku, kdo s kým se může „družit". V Iráku je to po porážce hrůzovládce Saddáma Husajna v roce 2003 stále ústřední problém: Mohou se iráčtí šíité a sunnité „družit", tedy žít pohromadě, po všech těch krutostech, které si vzájemně napáchali? Může být ona země dostatečně stabilní, aby tam mohly Spojené státy a jejich spojenci zredukovat stav svých vojsk? Připomeňme si, že okupace Německa a Japonska trvaly mnohem déle a Spojené státy tam mají vojenské základny za souhlasu domácích vlád dodnes. Po navýšení počtu amerických vojáků o třicet tisíc na sto šedesát šest tisíc v polovině roku 2007 (Irák má přes 25 milionů obyvatel; každý americký voják tedy „hlídá" přes sto padesát Iráčanů; v Německu a Japonsku připadal po válce na každého spojeneckého vojáka daleko menší počet obyvatel) se situace relativně zklidňuje, počet zabitých Iráčanů v sektářských šarvátkách rapidně poklesl, podle některých autorů o 55v kterémkoli jiném měsíci. Zlom měl nastat, když se ti šíité a sunnité, kteří se rozhodli tolerovat jistou spolupráci, vzbouřili proti těm souvěrcům, již se chtějí vzájemně vyhubit a také zlikvidovat všechny ty, kteří s takovou kratochvílí nesouhlasí.

Nakonec si však extrémní fundamentalismus v arabsko-muslimské „politice" vynutil cosi neobvyklého: Umírnění sunnité dali přednost odporu před svým vyhubením. Riskují svoje životy a dokonce spolupracují s Američany, kteří je vyzbrojují a finančně podporují, aby uhájili svůj tradiční sunnitský způsob života před džihádisty.

Ke stejnému posunu došlo i mezi šíity. Zdá se, že Írán zeslabil svoji podporu Sadrově Mahdího armádě, která brání jakémukoliv „družení" mezi sunnity a šíity, protože mnoho prostých iráckých šíitů má této proíránské milice, čítající až šedesát tisíc bojovníků, tak právě dost. 8. listopadu 2007 agentura France Presse přinesla zprávu, že místní policie v poutním městě Karbala veřejně obvinila Mahdího armádu ze čtyřletého krvavého teroru se stovkami zavražděných Iráčanů. Podle Los Angeles Times z 8. února 2008 Sadr vyhlásil loni v srpnu příměří, které jeho milice jen váhavě uposlechly. Příměří vyprší koncem února, ale zdá se, že bude prodlouženo. Zdá se, že Američané s jistou dávkou opatrnosti počítají nyní Mahdího armádu mezi „umírněné" přesto, že proti nim vedli po dlouhé měsíce nesmiřitelnou partyzánskou válku.

Důvod, proč jsou tyto události důležité, je ten, že Irák se stal ústřední scénou boje mezi nositeli umírněných a modernizujících se islámských názorů podporovanými Spojenými státy a některými jejich iráckými spojenci na jedné straně a na straně druhé nositeli ideologie, kteří podporují al-Kájdu. Ti usilují o „očištění" islámského světa od „těch jiných".

Džihádisté vědí, že jestliže chtějí porazit Američany, musí se to stát především v srdci jejich světa - to pak ovlivní celý region. Generál David Petraeus zase ví, že pokud chce porazit džihádisty, musí to být také v srdci jejich světa. V čele takového boje však musí stát sami Iráčané. Americká vojenská mise se svým mandátem od Rady bezpečnosti OSN a od Malikího irácké vlády nemůže mezi jejich sektami, milicemi a bojůvkami chtít větší „družení", než chtějí oni sami. Zdá se, že posílení stavů americké armády v Iráku počátkem roku 2007 dodalo umírněným islámistům více odhodlání za své svobody a životy bojovat.

Otázky, které si musíme klást, zní: „Do jaké míry je toto ,povstání umírněných' skutečné? Reprezentují dostatečnou většinu, která potlačí extremisty a na které lze budovat slušný Irák? A mohou ji Američané podporovat s menším počtem vojáků?" Ztráty na životech se v Iráku zmenšily, desetitisíce iráckých uprchlíků se vrací ze Sýrie a Jordánska, vláda se jim snaží pomáhat, hospodářství funguje, i když ještě zdaleka ne zcela uspokojivě, ve školách se vyučuje, nemocnice mají léky, těžba ropy už přes četné sabotáže téměř dosáhla kvóty určené OPECem, tedy dvou milionů barelů denně. Je však zapotřebí mnoha dalších zlepšení, zejména zabezpečení klidného života Iráčanů a jistoty, že obrovské zisky z těžby ropy nebudou použity proti naší západní civilizaci, jak si to přál Saddám Husajn. Většina Američanů by stále ráda viděla, a potvrzují to i debaty prezidentských kandidátů, že Spojené státy podporují v Iráku cosi slušného a za rozumnou cenu.