Změna nemusí být k horšímu

Změna nemusí být k horšímu

Jefim Fištejn

Kritici Bushovy administrativy využili celý arzenál záporných historických analogií, aby popsali nevalné perspektivy vojenské operace v Iráku. Američané dopadnou jako v Zálivu sviní, Bejrútu a Somálsku, tvrdili v předvečer války. Když válka začala, temně prorokovali, že Bagdád se stane druhým Stalingradem, v lepším případě Grozným, a z Iráku že se vyklube druhý Vietnam. Teď, když je po všem, se rozhodli, že Irák není Vietnam, Irák je Írán: šíitská většina zde dříve či později vytvoří druhou militantní islámskou republiku. Ta bude stejně protiamerická jako Írán, a to umožní označit celé tažení za strategický propadák, což byl vlastně od prvopočátku hlavní záměr veškeré kritiky.

Kritici se pokaždé zmýlili a mýlí se znovu. Ne že by v Iráku mezi šíitskými duchovními nebyli fundamentalisté, ti jsou všude. Jejich reálný vliv na společnost je však silně přeceňován. Vždyť i v sousedním Íránu je islámská revoluce stále větší částí obyvatelstva vnímána jako živelná pohroma. Proíránští šíitové se dají dobře přirovnat k prosovětským komunistům v poválečné Francii a Itálii. Také měli zahraničního patrona, neomezený přísun peněz z ciziny, vlivnou mocenskou agenturu, koherentní ideologii, byli skvěle organizovaní. Přesto na moc nedosáhli a postupně vymizeli z dějin. O nic úspěšnější nebudou ani iráčtí šíité. Mnohem víc než v sousedním Íránu je irácká společnost rozdělena podle etnické, náboženské, kmenové, regionální nebo třídní příslušnosti. Nikdo nemá zájem na tom, aby jen jedna z těchto skupin nasto­lila nad zbytkem diktátorskou moc. A je zde americká přítomnost, která ručí za to, že se tak nestane. Navíc šíitská větev islámu se vyznačuje mimořádnou decentralizací, nemá hierarchickou stavbu na způsob křesťanských církví. Uvnitř samotné šíitské menšiny soupeří stovky ideologických a politických frakcí. Islámští učenci tvrdí, že uchopení politické moci duchovními je v příkrém rozporu se staletími šíitské tradice, a byli to také iráčtí šíité, kdo uvrhl íránskou revoluci do náboženské klatby.

Celá logická stavba argumentace odpůrců současné americké vlády je založena na falešné presumpci chování „arabské ulice": „arabská ulice" odpoví na demonstraci arogantní americké moci výbuchem všeobecného hněvu, který sežehne Západ. Historická zkušenost bývala nevyhnutelně opačná - v „arabské ulici" zavládl neklid při prvních náznacích americké slabosti nebo nerozhodnosti.

Spojené státy nejsou tak naivní, aby se domnívaly, že nyní v Bagdádu, potažmo na celém Blízkém východě zavládne bezúhonná demokracie na jeffersonovský způsob. Nejde tu ani o export Dobra, ani o brutální vnucování západních hodnot Třetímu světu, jak tvrdí kritici amerického počínání. V předvečer iráckého tažení vypadal tento svět jako jedno velké klubko neřešitelných problémů, byl těhotný četnými hrozbami, zatímco stávající systém mezinárodních vztahů neskýtal sebemenší naději, že by se jednou mohly vyřešit jinak než velkým válečným požárem. Americká operace jako by propíchla tento hnisavý nádor - chtělo by se říci, že s použitím jen místního umrtvení - a napětí v nejrůznějších končinách světa viditelně polevilo. Přesnost a rozhodnost zákroku musela udělat na státníky různých kalibrů nezapomenutelný dojem, neboť všude došlo k posunům, které se ještě před měsícem zdály být nemožné. Stačí uvést změknutí severo­ko­rejského režimu, oslabení indicko-pákis­tánských jaderných rivalit, syrsko-americký dialog a přece jen vylepšenou perspektivu izraelsko-palestinského narovnání, v posledním půlstoletí ze zásady nepředstavitelného. A žádný, vůbec žádný vývoj zatím nebyl k horšímu. Samozřejmě arabský svět nabídnutou perspektivu pluralistické a svobodné společnosti nakonec nemusí využít, ale faktem zůstává, že ji nyní má, zatímco dříve neměl.

Německý filozof a Bushův kritik Jürgen Habermas v nedávné eseji „Co znamená stržení pomníků" argumentuje přibližně takto: Úspěch samozřejmě nemůže ospravedlnit každé počínání a použité prostředky, ne­úspěch však počínání dokonale delegitimizuje. Nedostaví-li se nyní nějaký hmatatelný neúspěch, budeme mít se svým odsudkem irácké kampaně značné problémy. Bude nesmírně obtížné dokazovat, proč nám tak záleží na mezinárodním právu, které jen kumulovalo hrozby, aniž by je umělo účinně odstranit. A proč nám není dost dobrý postup, který staré hrozby eliminoval, aniž by způsobil nové. Jen velký neúspěch nám může pomoci.

Jürgen Habermas poctivě racionalizoval strachy a úzkosti, které mnozí jiní prožívají jen podvědomě. Nezdá se ale, že by jim byl v nejbližší době nějaký bytelnější americký neúspěch pro uklidnění přece jen dopřán.