Zlá vláda

Cesta k utopii nikam nevede, pak ale nevede nikam ani cesta k hříchu. Přesto je hříšníků mnohem víc než světců. Člověk svobodně využívá své tělo i mysl; tak jako je schopen poskvrnit své tělo, má ještě mnohem větší sklon nechat svůj intelekt volně se potulovat po podivných cestách fantazie, dokonce zabloudit do slepých uliček.

V oblasti politiky lidskou imaginaci silně podněcuje libido dominandi, takže člověk je stimulován nejen svým intelektem, ale je doslova oslněn neomezenými možnostmi moci. Výsledkem je skutečnost, že člověk je snadno schopen dopouštět se násilí na přírodě, které si jednoduše zdůvodní: „Jestliže to mohu udělat, proč bych to neměl udělat?“ Je vždy snadnější dát svým instinktům a imaginaci volnost než jim odolávat a klást omezení. Omezení předpokládá nějakou nadřazenou autoritu, v jejímž jméně člověk zachovává určitou zdrženlivost; jestliže nadřazenou autoritu popírá, pak zbývá jen světská verze zlatého pravidla – liberalismus Johna Stuarta Milla –, aby mu připomněla jeho hranice: „Sféra jednání člověka by měla být omezena sférou jiných.“ V tomto bodě vyvstává nové pokušení, které budeme nazývat pokušením utilitářským. Proč nezvyšovat štěstí co největšího počtu lidí, i když by to mohlo vést k neštěstí několika málo, menšiny? A pak následuje utopické pokušení: Proč neučinit šťastnými všechny prostřednictvím jejich absolutní vzájemné spolupráce, takže se všichni budou podílet na nekonečné spoustě dosažitelného štěstí? To už není Millův tolerantní, i když vágní liberalismus, ale utopický totalitarismus Ericha Fromma z knihy Zdravá společnost, slib, že odcizení zmizí s nabytou „zkušeností jednoty s jiným člověkem, se všemi lidmi a s přírodou v podmínkách zachování pocitu integrity a nezávislosti“. (…)