Zázrak slaví šedesátiny

V souvislosti se šedesátým výročím vzniku novodobého Izraele se někteří američtí komentátoři - třeba Charles Krauthammer z deníku The Washington Post - rozpomenuli na starou příhodu, jak před dvěma sty lety Thomas Jefferson posílal do vnitrozemí učence, aby podle náboženských rituálů zjistili, zda Indiá­ni z Velkých Planin nejsou přímými potomky deseti ztracených izraelských kmenů. Samozřejmě nebyli a ani být nemohli. Těch deset kmenů se nikdy nenašlo, zmizely v propadlišti dějin brzy poté, co v roce 722 př. Kr. byly vyhnány z Izraele. Jejich osud není ničím krom­obyčejným - totéž se přihodilo každému antickému národu, byl-li poražen, vyhnán z domoviny a rozprášen po světě. Z tohoto pravidla existuje jen jedna jediná výjimka, jen jeden zázračný případ obnovy a návratu, nikoli po jednom nebo dvou stoletích, nýbrž po dvou tisíciletích. Ten zázrak se stal v naší době. V polovině května tomu bylo právě šedesát let, co se do staré domoviny vrátily a obnovily tam státnost dva zbylé izraelské kmeny - Juda a Benjamin -, známé pod svým pozdějším označením jako Židé.

Obnovení izraelského státu doprovázel celý ohňostroj menších zázraků, od vytvoření první židovské armády od dob starého Říma až po jediný světovou historií zaznamenaný případ vzkříšení mrtvého jazyka - hebrejštiny -, dnes mateřštiny pro sedmimilionový virulentní národ. Jak napsala historička Barbara Tuchmanová, „Izraelci jsou jediný národ na světě, který sobě vládne na stejném území, pod stejným jménem, se stejným náboženstvím a stejným jazykem jako před třemi tisíci lety".

V prvních letech jeho existence bylo zvykem mluvit o Izraeli v těchto romantických pojmech. Dnes je politicky korektní je spíše zpochybňovat jako příliš naivní, anachronické, dokonce necitlivé, zkrátka jako pouhý sionistický mýtus, jehož smyslem je zastínit pravý problém - problém palestinského vyhnanství. Vyprávění Palestinců může být jakkoli pravdivé a srdcervoucí, jenže málokdy se dotýká skutečných příčin jejich vlastní tragédie. Onou příčinou je fanatické šílenství arabských vůdců počínaje jeruzalémským Velkým Muftím Amínem Hussejním (zaníceným obdivovatelem Hitlera, který strávil druhou světovou válku v Berlíně ve snaze přesvědčit Němce, aby vyčistili Palestinu od Židů), přes egyptského prezidenta Gamála Abdula Násira a Jásira Arafata a konče dnešními židobijci z Hamásu. Všichni, jak byli, jeden po druhém, pokud stáli před volbou mezi válkou a usmířením, volili válku. Palestinské vyhnanství je přímým výsledkem arabské nechutě uznat židovský stát v jakékoli velikosti a na jakékoli části dosti zpustlého území, které pokládali za své vlastnictví. Tento postoj způsobil vyhnání Palestinců před šedesáti lety a živí válečný konflikt i dnes.

Půl roku před vznikem Izraele se Spojené národy dvoutřetinovou většinou dohodly na tom, že jediným spravedlivým řešením po odchodu Britů bude zřízení dvou sousedských států na daném území - židovského a arabského. Nikdo nemůže popřít skutečnost, že Židé tento kompromis přijali, zatímco Arabové ho rázně odmítli. V den, kdy Britové stáhli z úředních budov svou vlajku, byl ­Izrael napaden Egyptem, Sýrií, Libanonem, Jordánskem a Irákem. Tehdy proti sobě stálo 650 tisíc Židů a 40 milionů Arabů. Každý dnes ví, že se stal zázrak a Izrael v tomto zápase zvítězil. Málokdo si však dnes uvědomuje, jak vysoká byla cena vítězství: Izraelci ztratili v bojích 6 373 mužů a žen. Celé jedno procento tehdejšího obyvatelstva! Kdybychom to převedli na americké poměry, Arlingtonský hřbitov vojáků padlých ve Vietnamu by musel být 35krát větší, než je. V dnešních vyprávěních o tehdejší válce však sotva uslyšíte o utrpení Izraelců. Příběh se vypráví tak, jak ho chce vidět palestinská strana. Proto dnes slýcháme, že to jsou židovské osady, kontrolní stanoviště a okupace, co způsobuje přetrvávající nestabilitu v regionu, ba celý světový teror. Tehdy, v roce 1948, zde nebyla žádná „okupovaná území". Nebyla ani v roce 1967, kdy Egypt, Sýrie a Jordánsko spojily síly ve druhém pokusu o vymazání Izraele z mapy. Stačí se podívat na dnešní pásmo Gazy: žádná okupace, žádné osady, nezůstal tam ani jeden jediný Žid. Palestinskou odpovědí na tento stav je nepřetržité raketové ostřelování zaměřené výlučně na civilisty. Do dnešního dne, šedesát let po rezoluci OSN, jim nejde o osvobození území, které zmíněná rezoluce Arabům přiřkla. Jediným veřejně přiznávaným válečným důvodem - „casus belli" starých Římanů - je samotná existence židovského státu.

Nezřídka slyšíme mluvit o mimořádné složitosti arabsko-izraelského konfliktu. Konflikt, věru, složitý je, ale jeho příčiny až tak složité nejsou. Všechny „zločiny" Izraele vyplývají z jeho tvrdošíjné obhajoby svého práva na život. V den, kdy Arabové vůbec a Palestinci zejména učiní kolektivní rozhodnutí uznat židovský stát, v regionu zavládne mír - Izrael to dokázal podpisem mírových smluv s Egyptem a Jordánskem. Dokud se tak nestane, bude válka. A žádný „mírový proces", ať už je míněn cynicky nebo bohulibě, na tom nic nezmění.