„Zázrak na Visle“ a nejen tam

"Zázrak na Visle" - tímto souslovím je nazýváno vítězství polské armády nad vojsky sovětských bolševiků u Varšavy v roce 1920. Podle některých historiků tak Poláci zachránili Evropu před komunismem. Největší polský deník Gazeta Wyborcza použil toto sousloví jako název hlavního redakčního komentáře po platném a kladném referendu o přistoupení Polska k Evropské unii. Chtěl tím naznačit nejen význam uskutečněného referenda, ale i dramatičnost jeho průběhu a nečekanost výsledku. Jak se ukázalo, toto srovnání není příznačné jenom pro polské referendum. Hodí se i pro většinu ostatních zemí středovýchodní Evropy, které přístupová referenda absolvovaly. Onen "zázrak" by nás měl inspirovat k zamyšlení. Měli bychom si klást otázky, které v rámci nekritického nadšení z kladných výsledků všech dosavadních přístupových referend nejsou na pořadu dne. To ale neznamená, že nejsou závažné a nevyžadují odpovědi. Při sledování referend v Maďarsku, Litvě, Slovensku, Polsku a Česku mě těchto otázek okamžitě napadlo hned několik naráz. Jak to, že se agituje v průběhu hlasování? Jak to, že jsou zveřejňovány průběžné výsledky a odhady před uzavřením hlasovacích místností? Jak si vysvětlit ony záhadné náhlé skoky ve výši účasti v referendech? Proč jsou vládní kampaně tak agresivní a svým způsobem primitivní a proč dochází k tak výraznému ostrakizování odpůrců vstupu zmíněných zemí do Evropské unie? Jaká ta účast vlastně je - vysoká, nebo nízká?

Agitace v průběhu hlasování

Pokračující kampaň a otevřená neskrytá agitace v průběhu hlasování se naplno projevily zejména v Litvě, Slovensku a Polsku, tedy v zemích, kde se hlasovalo dva dny a které do poslední chvíle nevěděly, zda budou jejich referenda platná kvůli problémům s překročením požadovaného prahu v podobě minimálně padesátiprocentní účasti občanů s aktivním volebním právem. Mezi základní principy demokratických svobodných voleb patří moratorium na jakékoliv činnosti související s volební kampaní a propagací. Referendum sice nejsou volby, ale jedná se o všeobecné a přímé hlasování, které se řídí stejnými principy (všeobecnost, přímost, rovnost, tajnost, globálnost, definitivnost ad.). Referendum se sice řídí jinými zákony (zákon o volbách a zákon o referendu jsou vždy odděleny), ale základní principy a zásady se z výše uvedeného důvodu nemění. Jejich masové porušování ze strany politiků, médií a různých veřejně známých osob je silně znepokojující. V každém případě je v rozporu s dobrými mravy a především narušuje fundamenty demokracie. Námitka, že agitace směřovala ke zvýšení účasti a ne k ovlivňování lidí, jak mají hlasovat, je jednak z části nepravdivá, jednak neobstojí z toho důvodu, že neúčast v hlasování není vždy pouze důsledkem lenosti občanů, kteří dají přednost například strávení víkendu na venkově, ale může také vyjadřovat jejich politický postoj (podobně jako úmyslné vhození neplatného hlasovacího lístku). Nabádání k účasti v referendu v průběhu hlasování je ovlivňování voličů a jejich politických postojů.

Tato agitace nabývala různých forem. Litevský prezident Rolandas Paksas vystoupil večer po prvním volebním dni v televizi s dramatickým projevem, ve kterém apeloval na občany, aby šli na druhý den hlasovat. Slavný polský režisér Andrzej Wajda a bývalý polský prezident Lech Wałęsa odmítli odejít za plentu a demonstrativně před zraky a kamerami novinářů zaškrtli "ano". Politici ve všech zemích (čestnou výjimkou je český prezident Václav Klaus) na dotazy novinářů odpovídali bezprostředně po svém hlasování, jak hlasovali a proč tak učinili (ve prospěch EU, samozřejmě). To vše se hned objevilo ve večerních televizních zprávách (v obou případech jasná agitace ne ve prospěch účasti, ale ve prospěch "ano"). Slovenská vláda rozesílala lidem krátké textové zprávy na jejich mobilní telefony. Moderátor polského populárního zpravodajsko-publicistického pořadu Teleexpres Maciej Orłoś v neděli v 17.15 hodin (hlasovací místnosti se definitivně zavíraly v osm večer) familiérně vyzval diváky k účasti v referendu: "My si tady povídáme a vrabci cvrlikají, že nám ještě chybí pár procent (k dosažení nutné padesátiprocentní účasti - pozn. MK)." A dodal: "Už nám zbylo málo času, a proto co nejrychleji běžím hlasovat." A tak bychom mohli pokračovat.

Hovoříme-li o kampaních, musíme si dále všimnout neblahého fenoménu, kterým je ostrakizování odpůrců Evropské unie. Vstup do Evropské unie má své výhody a nevýhody jako všechno na světě. Je logické, že někteří lidé jsou pro a jiní proti. Není pochopitelně pravda, že všichni odpůrci rozšíření Evropské unie jsou extrémisté, jak naznačují média a vládní kampaně. Je pravda, že téměř všichni extrémisté jsou zároveň odpůrci EU. Z toho ale nevyplývá opak: všichni odpůrci EU jsou extrémisté. To je zvrácená logika. To, že je KSČM proti vstupu ČR do EU, neznamená, že všichni odpůrci vstupu ČR do EU jsou komunisté. Projevuje se zde typické myšlení českých novinářů a intelektuálů, kteří, jak jsem si přečetl v řadě jejich komentářů a publicistických textů, vůbec nechápou, jak někdo může být proti Unii. Vždyť přece každé malé dítě ví, že to jinak nejde. Místo toho, aby se snažili poslouchat věcné argumenty pro a proti, pokoušeli se je pochopit a případně meritorně akceptovat nebo odmítat, oni prostě nechápou.

Zveřejňování průběžných výsledků a odhadů před ukončením hlasování

Konají-li se volby, je zakázáno zveřejňovat před uzavřením volebních místností průběžné výsledky a různé průzkumy veřejného mínění (zákaz zveřejňování preferencí politických stran se týká dokonce i jistého období před začátkem voleb). To je všeobecně akceptovaný a v demokratických zemích dodržovaný princip, který má zajistit, aby nedocházelo k ovlivňování voličů. V případě referend o přistoupení nebyl tento základní princip všeobecného hlasování nikde dodržen. Ve všech případech došlo ke zveřejňování výsledků před ukončením hlasování a tím k ovlivňování voličů. Opět je tuto skutečnost nutno považovat - ze stejných důvodů jako agitování v průběhu hlasování - za alarmující narušení základních demokratických pravidel všeobecného hlasování. V této souvislosti se jako podružné jeví fakt, že média (například v České televizi tak vystupovala moderátorka Marcela Augustová) prezentují zavádějící informace typu "70 % z nás podpořilo náš vstup do Evropy". Je nabíledni, že pro nebo proti vstupu do Evropské unie není tolik a tolik procent "z nás", tedy všech občanů země, ale z těch, kteří se referenda zúčastnili. Jsou to ze strany novinářů takové malé naschvály, projevy absolutní nevzdělanosti, nebo jen omámení z radosti nad výsledkem?

Skoky v účasti

Absolutně zarážejícím faktem jsou záhadné skoky ve volební účasti. Byli jsme totiž svědky řádového navýšení účasti během několika hodin (Polsko, Slovensko, Litva)! Tato skutečnost je z hlediska sociologie i politické vědy vysoce nestandardní a z hlediska politické praxe téměř neznámá. Jako dobrý příklad lze uvést Polsko. V Polsku se v neděli účast zvýšila během tří hodin (od 17.00 do 20.00 hod) o více jak 10 %! Tento fakt se vysvětluje tím, že Poláci šli hromadně hlasovat v neděli odpoledne, protože: a) kladně reagovali na výzvy katolických kněží při nedělních bohoslužbách, b) vrátili se ze svých chat, c) jsou zvyklí hlasovat v neděli. První vysvětlení není příliš přesvědčivé, protože polská katolická církev není z Evropské unie nadšena a nelze očekávat, že by masově nabádala občany k účasti v referendu (přestože papež Jan Pavel II. vyzval Poláky, aby podpořili vstup Polska do EU, což mělo skutečně velký význam). Druhé vysvětlení je rovněž málo pravděpodobné, protože Poláci nejsou národem chalupářů jako Češi a nemají se tedy v neděli odpoledne odkud masově vracet. Pouze třetí vysvětlení má logiku, protože polskou tradicí jsou jednodenní volby, které se vždy konají v neděli (dvoudenní referendum bylo zavedeno účelově právě kvůli dosažení větší účasti), a polští občané tak mohli sobotní hlasování ignorovat a jít hlasovat až v neděli automaticky z jakési setrvačnosti. Přesto ale zůstává otázka: Proč by to masově dělali až tak pozdě večer? Zkrátka vysvětlení není jednoduché a vyžadovalo by podrobná sociologická zkoumání se zohledněním lokálních socio-kulturních specifik. V těchto výzkumech by bylo rovněž vhodné brát v potaz vliv intenzivní kampaně v průběhu hlasování. Především v Litvě byla "brutální" povahy.

Realita a vnímání volební účasti

Je velmi zajímavé - zejména v českém prostředí - sledovat politiky a média, jak přistupují ke konečným výsledkům referenda a zejména k číslům znázorňujícím míru účasti. Všimněme si, že kdykoliv se u nás konají volby (hlavně senátní a komunální), nastane na české politické a mediální scéně smršť sebemrskačství a nihilismu. Hovoří se o znechucení politikou, selhání politiků, konci demokracie nebo alespoň o špatné kvalitě demokracie apod. Je zvláštní, že hodnota účasti 55 % v tak klíčovém referendu nic takového nevyvolává, ba naopak je považována za vysokou nebo přinejmenším dostačující! Politologové a političtí sociologové vědí, že k volební účasti je třeba přistupovat opatrně a nenechat se strhnout k unáhleným soudům. V demokratických zemích má volební účast tendenci se snižovat. V každém případě nelze činit rovnítko mezi "kvalitou demokracie" a výší volební účasti. Není pravda, že čím vyšší volební účast, tím lépe, a naopak. Vysoká volební účast může být dobrá, ale také špatná, nebo naopak. Vždy záleží na lokálních a časových specifikách. Ví to politologie a sociologie, ale v žádném případě to donedávna nevěděli čeští politici a novináři. Je potěšitelné, že se to naučili, a nelze jinak než jim gratulovat k náhlému doplnění vzdělání.

Účast v přístupových referendech ve středovýchodní Evropě byla snad s výjimkou Maďarska (tam se po referendu rozproudila nad příčinami skutečně hodně nízké účasti diskuse) standardní a nevybočila příliš z rámce jiných všeobecných hlasování, hlavně tedy voleb. Kdybychom však měli být s výší účasti nespokojeni, měli bychom přemýšlet nejen o nás samých ve smyslu "nevděčná a hloupá společnost nepochopila velikost Evropské unie", ale především o samotné Evropské unii. Jak už jsem řekl, neúčast v referendu je také politický postoj. Různé průzkumy ukázaly, že mezi absentéry je velmi mnoho odpůrců vstupu do EU nebo alespoň lidí, kteří jsou na silných pochybách.

Pár perliček na závěr

Průběh referend ve zmiňovaných zemích nabíral v jistých momentech až bizarních rysů. Exemplárním příkladem je Litva. Primitivní a agresivní kampaň se nesla v duchu "argumentů" typu "Litva zahyne, pokud do Evropské unie nevstoupí". Někteří politici lidem vyhrožovali a zastrašovali je. Prý si zjistí, kdo nešel hlasovat, a vyvodí z toho pro něj patřičné konsekvence. Stát zorganizoval hromadné svážení lidí autobusy k hlasovacím místnostem. Jak uvádí polské Centrum východních studií ve svém komentáři z 15. května 2003, lidé na venkově na chvíli přerušili sázení brambor, nasedli do přistavených autobusů a jeli hlasovat. Neuvěřitelná byla akce litevských supermarketů, které utvořily několik dní před zahájením referenda speciální centra, kde mohli Litevci poštou hlasovat, a těm, kteří tak učinili v průběhu referenda, darovali za symbolickou cenu jednoho centu (litevské centy jsou ekvivalentem našich haléřů) prací prášek, čokoládovou tyčinku nebo pivo. Po skončení referenda se ovšem část litevských politiků a představitelů médií vyjádřila tak, že Litevci schválili vstup do Evropské unie za cenu vlastního ponížení.

Autor působí na Fakultě sociálních věd UK v Praze a na Fakultě humanitních studií ZČU v Plzni.