Završené století pana „X“

Završené století pana „X“

Petr Suchý

17. března letošního roku zemřel ve věku 101 let George Frost Kennan, jedna z výrazných postav americké zahraniční politiky v období studené války. Právě Kennan je po zásluze považován za otce tzv. strategie zadržování, u jejíhož zrodu v letech 1946-47 stál. Současně je ale osobností do jisté míry kontroverzní, protože se ke strategii zadržování a formám, jichž v průběhu studené války nabyla, kontinuálně stavěl přinejmenším rezervovaně, občas až odmítavě.

Východní Evropa - osud a úděl

Po studiu na Princentonské univerzitě, kde se mimo jiné věnoval i mezinárodním vztahům, se Kennan rozhodl ucházet o přijetí do diplomatických služeb. V roce 1926 zahájil studium na Škole zahraniční služby (Foreign Service School) ve Washingtonu. Po jejím ukončení byl vyslán na misi na generální konzulát USA do Ženevy. Následoval Hamburk a o něco později také Kennanovo rozhodnutí opustit diplomatické služby a pokračovat ve studiích.

Souhrou šťastných náhod potkal před podáním formální rezignace ve Washingtonu bývalého učitele z diplomatické školy Williama Dawsona, který ho od tohoto úmyslu úspěšně odradil a doporučil mu specializaci na stále spíše exotické jazyky - čínštinu, japonštinu, arabštinu nebo ruštinu. Kennan se rozhodl pro ruštinu a tato volba měla zásadní dopad nejen na jeho osobní životní osudy, ale také na americkou zahraniční politiku. V rámci praktické přípravy byl v létě roku 1928 vyslán do Pobaltí, kde působil na amerických konzulárních úřadech v Tallinu a v Rize.

Jeho schopnosti a získaná jazyková výbava ho předurčily k působení v Sovětském svazu. To se také skutečně stalo. Krátce po navázání americko-sovětských vztahů v roce 1933 si ho první americký velvyslanec v SSSR William Bullit vybral za svého tlumočníka a asistenta. Později se stal tajemníkem americké diplomatické mise v Moskvě, kde v různých pozicích působil až do roku 1937.

Od května 1944 do dubna 1946 Kennan v Moskvě zastával post poradce amerického velvyslance, v roce 1952 se nakrátko stal i velvyslancem. Za kritické poznámky na Stalinovu adresu byl ovšem v době svého pobytu mimo SSSR prohlášen persona non grata a do úřadu se již nevrátil. Jen mezi lety 1961-1963 krátce působil jako velvyslanec USA v Jugoslávii.

Realista par excellence

Kennan měl lví podíl na počáteční verzi strategie zadržování, která byla jednotlivými prezidentskými administrativami v dalších letech a desetiletích modifikována, doplňována a přizpůsobována aktuálním podmínkám a jednání Sovětského svazu.

Sovětským svazem, jeho jednáním, vnitřní i zahraniční politikou se Kennan intenzivně zabýval již ve třicátých letech. Bohužel jeho velmi fundované, zcela realistické a nepřikrášlované analýzy tehdy většinou končily buď v jeho šuplíku, nebo na State Departmentu ve Washingtonu - tam s největší pravděpodobností v koši. Nepružnost, neschopnost a neochota Rooseveltových administrativ reálně vyhodnocovat jednání Stalina a jeho suity, měly dalekosáhlé konsekvence. Asi nejlepším dokladem tehdejšího vnímání SSSR v USA a významu, jenž byl této zemi přikládán, je působení silně prosovětského velvyslance Josepha Daviese (1936-1938). Ten za každou cenu usiloval o vytváření co nejlepšího image americko-sovětských vztahů a v době stalinských čistek veškeré probíhající procesy vědomě bagatelizoval. Přestože byl osobně přítomen procesu s Radkem, Pjatakovem a Krestinskim, kde mu Kennan simultánně tlumočil Vyšinského obvinění odsouzených, v tisku i v komunikaci s Rooseveltem je označoval za podložená, protože se k nim všichni obžalovaní přiznali. V rozhovoru se žurnalisty v celou věc uzavřel slovy: „Jsou vinni. Býval jsem okresním žalobcem a vyznám se v tom."

Kennan prosazoval „přitvrzení" postupu vůči SSSR již v závěru druhé světové války, například v souvislosti s řešením polské otázky. Podle jeho názoru měli západní spojenci už v létě 1944 dát Sovětskému svazu zcela jasně na vybranou: buď změní svoje chování a umožní ve východní Evropě vytvoření skutečně nezávislých států, nebo mu bude odepřena další podpora a pomoc při vedení zbývajících bojových operací. Následně navrhoval vytvoření jasně definovaných sfér vlivu tak, aby Rooseveltova vláda nebyla nucena sovětské straně činit další ústupky. Hlavním důvodem pro zastávání tohoto postoje byl názor, že USA již na konci války nemají žádnou možnost prosadit svůj vliv v oblastech, kde se začíná projevovat sovětská hegemonie. Proto se k této věci měly stavět realisticky a nepodvádět samy sebe a západní veřejné mínění představou, že je v této záležitosti možné dosáhnout hmatatelné změny. Současně se USA neměly podílet na žádných podpůrných programech v zemích dominovaných sověty, aby jim neusnadňovaly situaci a nenesly spoluodpovědnost za jejich činy.

Strategie zadržování

Kennanova éra nastala až v povalečném období. V dubnu 1945 se po Rooseveltově smrti prezidentského úřadu ujal dosavadní viceprezident Harry Truman, který nebyl ochoten nadále akceptovat množící se sovětské požadavky a postupně se začal projevovat jako velmi schopný a poměrně razantní prezident. Státní department v nastalé situaci zoufale potřeboval fundovanou analýzu záměrů a motivů pro chování SSSR v poválečném období a obrátil se v této záležitosti na Kennana. Jeho odpověď byla obsažena v proslulém „dlouhém telegramu" odeslaném z Moskvy 22. února 1946. Ohlas, který zmíněný text ve Washingtonu vyvolal, byl díky optimálnímu načasování ohromující. Kennan sám ve svých pamětech konstatuje: „O šest měsíců dříve by Státní department tento vzkaz přijal se zdviženým obočím a nesouhlasně sevřenými rty. O šest měsíců později by pravděpodobně zněl jako nepotřebný, jako kázání už přesvědčeným."

Podobné problémy a otázky byly rozpracovány v Kennanově článku „The Sources of Soviet Conduct", otištěném v létě 1947 v časopise Foreign Affairs pod pseudonymem „X", kde byl poprvé použit pojem zadržování.

Právě uvedené texty lze označit za první velmi významný nástin tehdejšího sovětského pohledu na svět, jeho pozadí, vnitřních záležitostí a dopadů těchto faktorů na sovětskou politiku a jednání na mezinárodní scéně. Kennan upozorňoval na nereálnost očekávání nějaké plodné spolupráce s bývalým válečným spojencem. Místo toho prosazoval „dlouhodobé, trpělivé, ale pevné a bedlivé zadržování ruských expanzivních tendencí a obratné a ostražité uplatnění protipůsobící síly v řadě neustále se měnících geografických a politických bodů".

Kennan citlivě vnímal psychologický aspekt sovětské hrozby. Proto i kroky USA a jejich spojenců měly mít podobný efekt. Ruku v ruce se zadržováním měla být významná pozornost věnována nastolení a udržování rovnováhy mezi znepřátelenými stranami. Sovětské expanzionistické pokusy měly být neutralizovány posilováním sebedůvěry ohrožovaných států. Šíření sovětského vlivu za hranicemi mělo být omezováno využíváním různých názorových a ideologických rozporů v komunistickém táboře vedoucích k oslabování jeho soudržnosti. Takové postupy měly způsobit změnu sovětského chování a umožnit stabilizaci situace přijatelnou pro obě velmoci.

Přerod?

Strategie zadržování spočívala na aplikaci politických, vojenských a ekonomických prostředků, jejichž zastoupení se proměňovalo dle aktuální potřeby. K reálně užívaným nástrojům a geografickým kritériím se ovšem vztahuje Kennanova pozdější kritika. Kennan pracoval s představou měnících se geografických bodů, které měly odpovídat americkým životně důležitým zájmům, a odmítal logiku proti působení sovětské expanzi i v oblastech, kde byly americké zájmy omezené nebo jen zcela minimální. V tomto smyslu bývá často napadáno americké angažmá ve Vietnamu.

Další záležitostí, kterou se Kennan později snažil uvést na pravou míru, byla vojenská dimenze strategie. Ve svých pamětech konstatuje, že v souvislosti se zadržováním měl vždy na mysli zadržování nikoli vojenské hrozby vojenskými prostředky (vojenská hrozba ze strany SSSR byla po konci války dle jeho názoru velmi omezená), ale politické zadržování politické hrozby. Zde kontinuálně a poměrně silně napadal jaderné zbraně a roli, kterou jim strategie brzy na dlouhou dobu přisoudila, a v následujících desetiletích studené války vystupoval jako silný proponent kontroly zbrojení a oslabování důrazu kladeného na nukleární zbraně oběma supervelmocemi.

Kennan začal koncepci poměrně brzy považovat za přežitou, a to v souvislosti s několika významnými událostmi. Za první lze označit Stalinovu smrt. Tohoto představitele Sovětského svazu Kennan vždy výrazně odlišoval od všech jeho pozdějších nástupců. Zároveň považoval za ukončené sovětské expanzivní pokusy na evropském kontinentu. Dalším důležitým jevem, se kterým strategie pracovala, bylo narušení homogenity komunistického bloku roztržkou mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, později ještě s Čínou a Albánií. Pokus o šíření vlivu SSSR ve třetím světě nemusely USA dle Kennana zásadněji zneklidňovat, protože už postrádal ideologický náboj a ze strany vstřícných režimů se jednalo čistě o pragmatické chování.

Ve svých pozdějších názorech se Kennan častěji mýlil. Strategie zadržování byla úspěšná zejména díky vlastnostem a prvkům, které on sám nepovažoval za přínosné - tedy nejen díky politickému nátlaku, ale také díky působení vojenskými a ekonomickými prostředky. Jen tak bylo možné dosáhnout jednoznačného vítězství v relativně krátké době. To ale význam a přínos George Kennana pro americkou zahraniční politiku nikterak nemění a nesnižuje.

Kennan zůstává univerzálním vzorem skvěle pracujícího diplomata, schopného zvěstovat i reagovat na značně neradostné zprávy a procesy. I když s přehodnocováním jeho názorů na zadržování nemusíme souhlasit, svou schopností kritické reflexe vlastního, navíc skutečně zásadního díla může být rovněž příkladem pro současné politiky a diplomaty. A nejen pro ně.

Autor působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.