Zapomenutý samotář Jan Franz

Jméno literárního kritika a překladatele Jana Franze je takřka neznámé. Nevešlo se do žádného literárního slovníku, nenajdete je ani v Hamanově Nástinu dějin české literární kritiky (1999). Franz jako by nikdy ani nebyl, a přece - či přesto - je znepokojivý zjev Jana Franze součástí české literatury, ve skromné, skryté, ale naléhavé podobě. Jako dvacetiletý napsal a vydal první kritickou studii, ve třiadvaceti poslední a zbytek svého života prožil ve skrytosti. Přátelům připomínal někoho, kdo je tady jen na návštěvě. Jeho rozsahem nepatrné dílo, snad by mohl někdo říci, že načaté, torzovité - pět šest studií, recenze, glosy a korespondence - sotva vydá na útlou knížku (k vydání připravuje nakladatelství Triáda). Nicméně Franzovo slovo má i dnes, po sedmdesáti letech, svoji váhu a většina jeho kritických soudů nepotřebuje žádných oprav a retuší. Musím však podotknout, že podstatně rozsáhlejší je jeho překladatelská práce - mimochodem, svým překladem povídky Před zákonem Franze Kafky z roku 1934 se Franz řadí mezi Kafkovy první překladatele do češtiny.

Jan Franz se narodil v roce 1910 ve vsi Jitkov, která leží mezi Havlíčkovým Brodem a Chotěboří. Po absolvování chotěbořského gymnázia byl přijat na pražskou filozofickou fakultu. A právě na škole a „kolem ní" potkává začátkem třicátých let pozorný žák přednášek Šaldových a Fischerových své budoucí přátele - Jana Zahradníčka, Timothea Vodičku, Václava Renče, seznamuje se s Kostohryzem, Čepem, Hostovským. Ale vedle těchto kolegů existuje jedno přátelství životní, které přetrvá až do smrti - přátelství s Bohuslavem Reynkem. Bylo to přátelství dvou venkovanů. Přestože byl Reynek o 18 let starší, velmi jasně ve Franzovi rozpoznal člověka jemného a plachého, neúplatného, hluboké mravní integrity a také - jak vzpomíná syn Bohuslava Reynka Jiří - neupovídaného, spíš mlčícího. A naopak, Franz byl zřejmě jeden z prvních literárních kritiků, který v Reynkově poezii rozpoznal literární hodnoty a uznal je. V roce 1933 píše Franz o Reynkově poezii: „/.../ její tvrdě dobytá, ale už zjasnělá a vykoupená nadosobní rovnováha, dovnitř obrácená palčivost, která se už proměnila v pokojné světlo, plné soucítění při vší své nesmlouvavé strohosti." Nakonec to byl zřejmě Bohuslav Reynek, který Franze seznámil s Florianovu Starou Říší a její produkcí. Blízký přítel z pražských dní, tehdy začínající básník František Lazecký, později na Franze vzpomíná jako na „zasvěceného znalce poezie, především Baudelaira, jehož Květy zla nosil v originále za studentských let stále sebou". Připomíná jeho duchovní zakotvení ve Staré Říši, jejíž dílo pozorně sledoval a s nímž se neustále vyrovnával, jeho úzkou spřízněnost s Josefem Florianem, „s kterým ho spojovala i šíře zájmů a rychlý a přesný postřeh pro pravé hodnoty v umění, vědě i filozofii. Tento hluboký a přímočarý duch dovedl mnoho hodin meditovat kdesi v koutku kavárny ve Strakovce, kam denně chodíval."

Vraťme se však k Franzovu pražskému okruhu přátel. S několika z nich zakládá začátkem roku 1932 revue Řád s podtitulem Revue pro kulturu a život. Do prvních čísel překládá Franz z francouzštiny eseje Bernanose, Leona Bloye a již zmíněného Kafku. A také studii Bernharda Ranga Franz Kafka. V té době také přispívá i do Akordu, Tvaru a Listů pro umění a kritiku - především překlady (například z Claudela, Giona či Juliena Greena) a kritickými texty a poznámkami o poezii Vítězslava Nezvala, Františka Gellnera, Konstantina Biebla, Josefa Hory, o románech Jaroslava Durycha a Jana Čepa. Navíc se v dopisech zmiňuje o svých připravovaných kritických textech o Janu Zahradníčkovi, Karlu Čapkovi a Otokaru Březinovi - ty však nebyly nikdy otištěny a rukopisy se zřejmě navždy ztratily. A jak připomíná Lazecký: „Co do Řádu přinesl Franz, bylo opravdu objevné." Vedle drobných časopiseckých překladů přeložil Franz také tři knihy, především krásný román Rok Páně Karla Heinricha Waggerla (Vyšehrad, 1939). Také jeho překlady nesou pečeť jeho osobnosti - jsou plné, jadrné, básnicky uchopené.

Jak je z letmého výčtu patrné, Franz pečlivě volil. Byl kritikem přísným, intelektuálně neúplatným. Jeho kritická kompetence vyrůstala ze vzdělanosti a poučenosti, nikoli z prosazování sebe sama. Psal bez frází a překrucování. A jako otevíral tvorbu autorů vesměs obecně respektovaných a uznávaných, „nebál se upřít pozornost na jejich skryté vady a zrady" (Mojmír Trávníček). Nešlo o žádnou mladickou provokaci či apartní zaumnosti - byl si vědom závažnosti vyřčeného či napsaného slova. Jeho přístup, nedbající konvencí, napovídal, že se tu nesetkáváme s roztěkanou cestou recenzenta z povolání, který pohotově bude psát o všem a vždy, ani s mužem, který uhání za kariérou usedlého literárního vědce, ale se skutečným kritickým talentem slibné budoucnosti.

Byl to Franz, který v textu o Nezvalovi, pocházejícím z roku 1932, tedy dávno před Zpěvem míru, napsal: „Tím větší je ovšem jeho odpovědnost: je to někdy až trapné se dívat, jak Nezval neúnavně jen popisuje papír." Franz uznal jeho velké básnické kvality, ale současně mu vytýká jistou mechaničnost. Nezval prý tehdy zuřil, co si to dvacetiletý smrkán dovolil! Podobně prý reagoval i Durych, o jehož Bloudění neváhal Franz napsat, že jde o dílo chladné rozumové konstrukce, které je realizováno jen nesmírnou vůlí k umění, což na velký román nestačí. Na Bieblových básních 20. a 30. let si všímá formální rafinovanosti i jemnosti, avšak „je to práce vynakládaná na verše příliš mělké". Bieblovi chybí kázeň a vůle k organizaci básně - „patrně se domýšlí, že je to automatické psaní a podobné pitomosti, jestliže se točí jako cár na holi, odbíhaje neustále za novými nápady, jež mu přijdou na mysl". (Možno vztáhnout na velkou část básnické produkce dneška!) Velmi přesně píše Franz také o prózách Jana Čepa. Ač byli důvěrnými přáteli, neostýchal se Franz Čepovi vytknout určité nedostatky, např. jistou monografičnost jeho próz. Čep podle Franze neumí větvit složité lidské vztahy, „tedy kromě nejelementárnějších vztahů jsou jeho hrdinové sami".

Franz však nebyl jen autorem kritických textů. Z torza dochované korespondence je jasně patrné, že velmi prakticky a prospěšně pomáhal svým nejbližším básnickým přátelům, kteří se na něho v důvěře obraceli s prosbou o posouzení a probrání připravovaných sbírek. Nikdo již dnes neví o tom, že Jan Zahradníček přijel za Franzem do Jitkova a tam dva dny podrobně probírali jeho nové verše - Franz mu tehdy pomohl sestavit sbírku nazvanou Jeřáby, což je dle mého úsudku Zahradníčkova patrně nejpropracovanější kniha.

V průběhu roku 1933 došlo k roztržce mezi členy Řádu, zvláště mezi Franzem a Stanislavem Berounským. (František Lazecký na to vzpomíná: „/.../ Snad Franz víc a víc nesouhlasil s vyhraněným politickým pohledem Berounského na svět /.../".) A navíc - toto hořce vnímané zklamání zakladatele časopisu je násobeno rozchodem s dosavadní velkou láskou. Odchod z filozofické fakulty a následná náročná vojenská služba (1936-1938 v Hradci Králové a Čáslavi) jeho křehkého ducha nalomily natolik, že se ke kritické a překladatelské práci už nikdy nevrátil. Naplno se projevila plíživá melancholie. Ještě se ho k literární práci snažil přátelsky pobídnout František Halas a prostřednictvím Josefa Palivce také Karel Čapek, který mu nabídl místo svého tajemníka, ale marně. Pokus dokončit filozofickou fakultu nevyšel, a tak Franz nastoupil na přímluvu Zdeňka Wirtha a Cyrila Merhouta jako archivář do Zemského archivu a uspořádával archiv Jednoty pro dostavění chrámu sv.Víta.

14. dubna 1942 je však předvolán na úřad práce a totálně nasazen do Německa. Pracuje v Lipsku v malé koželužně, kde dělá ty nejtěžší a nejhrubší práce. Jeho posledními texty se staly dopisy psané převážně obyčejnou tužkou kdesi v Lipsku na pryčně a posílané rodině, Cyrilu Merhoutovi a Františku Halasovi - žádá o vyprání prádla, o zaslání chleba, o jehly a nitě, knoflíky a především o cigarety. Na nic si přitom nestěžuje.

Píše se červen 1945. Pětatřicetiletý Jan Franz se vrací z totálního nasazení, nemocen a vysílen. Tři roky tvrdě pracoval v podmínkách pro jeho křehký habitus naprosto zničujících - a navíc tábor, kde bydlel, byl několikrát vybombardován a Franz vyvázl jen holým životem. A v dřevěném baráku tuberkulózního oddělení havlíčkobrodské nemocnice od podzimu 1945 pomalu umírá. Navštěvuje ho zde přítel Bohuslav Reynek, rodina a mladý student Vojtěch Vorel, který zanechá na setkání drobnou vzpomínku.

Jan Franz umírá 6. dubna 1946. Smuteční oznámení hovoří o smrti „archivního úředníka". Velmi přiléhavě o mrtvém píše ve svém nekrologu přítel z časopisu Řád Rudolf Voříšek: „Jan Franz nežil život většiny z nás: byl příliš fascinován jiným světem, než je ten náš svět trojrozměrný, a proto se nedovedl vtěsnat do pravidelných kolejí výnosného občanského povolání. Víme, že hmotně strádal a že se stále víc uzavíral do své samoty s knihami a meditacemi. I mlčení je řeč. Co když tento vyloženě kontemplativní člověk tušil něco, co nedovedl říci, k čemu mu chyběl jazyk a výraz? Zůstal němý, neměl tolik sil, aby vykřičel svou bolest a hrůzu z přicházejícího chámství, z přicházejícího rozbití všech výsostných hodnot naší křesťanské kultury. Výsledek svých bolestných a úzkostných meditací vyjadřoval slovy o latentním ‚šílenství', kterým je zachvácena velká část evropského lidstva, šílenství, které jednoho dne propukne v celé své síle a uvrhne Evropu do hrozné katastrofy."

A ještě slova historika Cyrila Merhouta: „Nedovedl se při své skromnosti nikam tlačit, stál vždy opodál, doktorem mohl být dávno, kdyby neměl úzkostlivosti, které jiní nemají."

Jan Franz byl plachý návštěvník, který spěšně prošel českou kulturou. Patří k ní tak těsně, jako patří k Českomoravské vysočině. Nejen tím, že se tam narodil a zemřel, že kraj prochodil a provandroval, ale i proto, že jako jeden z prvních hlubinně pronikl do díla Reynkova, Zahradníčkova a Čepova, tedy básnických obyvatel této pídě země.