Západ jako dávná výzva pro islám

Těsně před začátkem 19. století byl novodobý vztah mezi „Evropou“ a „muslimy“ uveden událostí, jež byla senzačnější a současně ambivalentnější než cokoliv, co jí v tomto tisíciletém proměnlivém poměru předcházelo: tažením ještě ani ne třicetiletého, avšak kampaněmi v Itálii již proslaveného generála Napoleona Bonaparta do Egypta, který formálně náležel ke světové říši Osmanů. Nikdy předtím nebyl žádný podnik tak výrazně připravován podle snů a fantazií vůdčí osoby: Napoleon věřil, že půjde ve stopách velkých antických hrdinů, zejména Alexandra Velikého a Caesara, už už se viděl, jak „jede na slonu“ a prohlíží si orientální pamětihodnosti. Rozhodnutí k tomuto činu, jež by přirozeně nemohl přijmout bez souhlasu pařížského pojakobínského Direktoria, sloužilo také k tomu, aby Francie získala klíč k obchodu s Asií, byla to tedy kolonialistická výprava, která se nijak zásadně nelišila od podobných akcí Angličanů a Španělů. Podle záměru Direktoria však měla zahrnovat i „civilizační misi“ a vnést „plamen rozumu“ do Orientu, dalece zaostávajícího za Francií a její revolucí. Jen malá pozornost byla věnována faktu, že flotila anglických nepřátel byla nejmocnější vojenskou silou ve Středomoří, a tak Napoleon vytáhl v květnu 1798 s armádou asi 25 tisíc vojáků z Toulonu vstříc skutečnému dobrodružství. Na rozdíl od vojevůdců dřívějších dob s sebou vezl i skupinu vědců, mezi nimiž se nacházeli nejen významní orientalisté, ale i zeměpisci a statistici, a uložil jim objevit neznámý Orient pro evropskou vědu. (...)