Zákulisní autor

Moderní spisovatel bezpochyby patří k veřejné kulturní scéně; občas se z ní ale stahuje, a v řadě případů tak rozhodně, že vzniká zvláštní kategorie zákulisních autorů. Už v romantismu se dílo mnoha spisovatelů dělilo na soukromou a veřejnou část, kosmos, jímž se cítilo být romantické tvůrčí Já, byl zároveň rozpolcen mezi dokončené a publikované texty, ty, většinou považované autorem za zvlášť významné (jako Novalisova Encyklopedie), které zůstaly jen v náčrtu nebo v poznámkách, i pouhé deníkové záznamy – a navíc ovšem mezi celý ten osudně fragmentární odkaz a nenaplněnou ambici být totálním, nadindividuálním obrazem Všeho. Jako by po smrti Boha zbývala ­autorům místo formulace obecných zákonů jen nekonečná, fenomenologická pozornost ke konkrétním jevům, požírá i později projekty velkých souhrnných románů – u Musila stejně jako u Prousta – pouhý osobní zápisník a nikdy nekončící sběr materiálů, ať v něm autor de facto nachází víc uspokojení než v realizaci projektu, nebo ať se mu ta jeví stále obtížnější; rozporné síly díla i spisovatelovy osobnosti, jež má zamýšlená syntéza sloučit, nakonec vedou k explozi obojího, románu i autorského subjektu. (…)