Zákon o registrovaném partnerství. Ano, či ne?

Návrh zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví je již parlamentní stálicí. A tak jako se příliš nemění samotný návrh tohoto zákona, nemůže se ani příliš mnoho měnit argumentace, která s ním souvisí, a to jak na straně jeho zastánců, tak na straně odpůrců. Uvědomila jsem si, že více než o věcný spor o možnost homosexuálních párů uzavírat spolu svazky více či méně podobné manželství jde o střet dvou zásadně odlišných pohledů na společnost a na její instituce.

Příznivci uvedeného návrhu zákona tuto diskusi v podstatě vést odmítají nebo ji bagatelizují argumenty ad hominem vůči lidem, kteří se na tento problém odmítají dívat izolovaně, bez jeho společenského kontextu. A již tradičně jim napomáhá silná podpora, které se těmto návrhům dostává v médiích od novinářů i od dalších tvůrců veřejného mínění. Nejen u nás, ale prakticky všude ve svobodném světě je diskuse o homosexuálním partnerství i o homosexualitě jako takové svazována mocnou lobby, která v rámci politické korektnosti fakticky diktuje, co se smí a co se nesmí říkat, aby člověk nebyl označen za homofobního a netolerantního. Mezi odpůrci tohoto návrhu zákona jistě takoví lidé existují, ale přesto se chci pokusit vysvětlit, že existují velmi závažné argumenty proti uzákonění registrovaného partnerství. A tyto argumenty přitom nevycházejí ze žádných osobních pocitů, z antipatií či animozit, ale z předlouhých historických zkušeností i současných potíží, kterým lidská společnost čelí na počátku 21. století.

Snad největší iluzí a mýtem okolo registrovaného partnerství je tvrzení, že tento institut lze přijmout jaksi izolovaně, pro určitou pevně ohraničenou skupinu a bez jakéhokoli dopadu na zbytek společnosti, čímž zejména myslím manželství heterosexuální. Preferované postavení manželství muže a ženy však není samoúčelné. Má-li být stejně nebo obdobně zvýhodněn i svazek lidí stejného pohlaví, musíme si nutně položit otázku, zda pro to existují stejné anebo obdobné důvody. Příčiny preferovaného postavení rodiny sahají až k úsvitu civilizace. Po tisíce let je rodina základní podstatou uspořádání každé lidské společnosti. Je produktem evoluce. Je produktem procesu, který při svém výběru pracuje proti lidem, kteří jsou náchylní opustit své potomstvo, a pracuje ve prospěch těch, kteří jsou připraveni o potomstvo pečovat a tuto péči zajišťovat v rámci příbuzenstva, které je charakterizováno především genetickou linií. Výčet sociálních funkcí rodiny však zdaleka nemůže vystihnout její podstatu, a právě zjednodušený pohled na rodinu a na manželství stál na počátku hluboké krize, která rodinu a s ní celou společnost postihla v posledních desetiletích.

S nástupem právního pozitivismu ve společnosti převládl názor, že manželství je vlastně smlouva, ve které plnění z jedné strany je podmíněno plněním ze strany druhé, a že jakmile má jedna strana důvod se domnívat, že strana druhá přestala plnit své závazky, cítí se být oprávněna přestat plnit i ty své. A právě smluvní pojetí manželství vedlo k jeho oslabení, přičemž toto oslabení je často falešně vykládáno jako změna funkce a významu rodiny v moderní společnosti. Různé progresivní teorie začaly manželství vydávat pouze za jeden z možných způsobů života s tím, že rozvod je vlastně součástí normálního rodinného cyklu a že není selháním. Alternativní způsoby soužití, jako je život na hromádce, život ve skupině či život s partnerem stejného pohlaví, začaly být vykládány jako alternativně rovnocenné způsoby dosahování individuálních cílů - a já zdůrazňuji ta slova individuálních cílů.

K těmto sociálně inženýrským pohledům na rodinu se přidává i rovnostářský pohled na muže a na ženu, který ze správné premisy, že jsou si oba rovni, chybně usuzuje, že jsou stejní, že jsou zaměnitelní a že se vlastně jedná o psychicky a dokonce snad i fyzicky identická stvoření, u nichž lze případné rozdíly vysvětlit pouze odlišnou výchovou nebo prostředím.

Po všech experimentech s manželstvím a rodinou je čím dále jasnější, že se jedná o nejdůležitější instituci společnosti. Instituci, kterou nelze jednoduše přizpůsobovat a měnit v závislosti na požadavcích doby. Ona není jen jednou z několika možností způsobu života. Manželství není aréna, kde se vyjednává o právech, není to řetězec úvah nad náklady a výnosy, je to veřejný závazek, který je vyvolán na začátku vzájemnou láskou, ale je to i závazek tam, kde láska chybí. Manželství není tedy smlouva v právním ani v obchodním smyslu. Je to status, je to stav, jímž na sebe beru určité povinnosti, které jsou absolutní, zcela bez ohledu na to, jak si počíná můj partner, zda i on své povinnosti ctí anebo zda je porušuje.

Každý rozumný stát respektuje a ctí legitimní cíle a zájmy všech svých občanů. Ale podporu a preferenční zacházení slibuje pouze těm, jejichž cíle jsou v bezprostředním zájmu, v životním zájmu tohoto státu. A to homosexuální svazek při vší úctě není. Manželství je společenské pouto, kterým se k sobě poutají lidé v okamžiku, kdy jsou k sobě silně přitahováni. A význam tohoto pouta sílí právě v okamžiku, kdy to bezprostřední okouzlení pomine a oni mají společnou a jen obtížně dělitelnou odpovědnost za péči a za výchovu svých dětí. A je zde otázka, jaký smysl má k sobě poutat lidi, kteří žádnou společnou odpovědnost nemají a ani mít nemohou, protože prostě z jejich spojení nový život vzejít nemůže.

Argumenty příznivců těchto svazků lze zhruba rozdělit do dvou kategorií. Tou první je odstranění údajné diskriminace a tím i získání vyššího společenského statusu pro homosexuální páry. Lidsko-právní rozměr této diskuse tak otevírá další, obecnější problematiku, a tou je rovnost před zákonem.

Diskriminace homosexuálů, jejich pronásledování a pranýřování je historickou realitou, která v žádném případě nemůže sloužit a ani neslouží západní civilizaci ke cti. Ještě zcela nedávno byli homosexuálové občany druhé kategorie a platila pro ně jiná pravidla než pro většinovou společnost. Ale veškeré tyto relikty minulosti jsou dnes již z právního řádu i z faktického veřejného života společnosti odstraněny a gayové i lesbičky mají před zákonem rovné postavení.

Jádrem jejich požadavků v současné době tedy není a nemůže být odstranění diskriminace, která neexistuje a kterou právní řád vůbec nezná, ale naopak zavedení pozitivní diskriminace, jejímž smyslem je prostřednictvím speciálních - a dalo by se říci skupinových - práv odstranit nikoli nerovnost, ale různost mezi lidmi. A právě v tomto směru jde o krok, který může mít velmi negativní dopady na zásadní principy právního státu, jako je rovnost před zákonem nebo zásada obecnosti zákonů. Pro příklad, jak by mohl vypadat další krok, není třeba chodit daleko. Radikální feminismus například požaduje oddělené zákonodárství pro muže a pro ženy. Uplatňováním stejných zákonů vůči ženám a mužům totiž nedochází k rovnosti v jejich reálném postavení. Opuštěním principu rovnosti před zákonem se tak otevírá brána k prosazování speciálních zákonů pro různě definované skupiny občanů, které mohou poukázat na to, že z nejrůznějších důvodů, často zcela nezaviněných, nemohou dosáhnout stejných výsledků jako ostatní.

Druhá kategorie argumentů zastánců registrovaného partnerství by se dala označit jako argumenty praktické. Registrované partnerství podle nich odstraní skrytou diskriminaci gayů a lesbiček v zaměstnání, zabrání veřejným projevům násilí a v neposlední řadě přinese větší stabilitu vztahů, čímž údajně omezí rozšíření nemocí spojených s promiskuitou.

Jsem přesvědčena, že se jedná o liché naděje. Je tomu tak proto, že lidské myšlení a už vůbec ne lidskou hloupost nelze změnit zákonem. Dokonce ani věrnost nelze založit na úředním papíru. Tím, co oficiální svazek může omezit - a je to možné u homosexuálů i u heterosexuálů - není samotná promiskuita, ale rozpad vztahu dvou lidí v jejím důsledku. Úředně posvěcený svazek přispívá ke stabilitě partnerských vztahů, nikoli však bezprostředně k omezení promiskuity samotné. Z hlediska společnosti neexistuje důvod k tomu, abychom za využití finančních nebo mocenských stimulů usilovali o dlouhodobou stabilitu vztahů dvou lidí stejného pohlaví a ochraňovali je před rozpadem ve speciální instituci jen proto, že se v jistý okamžik měli nebo mají rádi. A argumentovat tím, že to sami chtějí, je při rozhodování, zda někdo má být zvýhodňován, přece jen málo.

Prosazování tohoto zákona považuji za cosi, co v minulosti provázela řada nátlakových akcí a často se šířila i zkreslující nebo vyloženě nepravdivá tvrzení, která se častým opakováním stávala zdánlivou pravdou. Chci tedy v závěru zdůraznit, že absence tohoto zákona nebrání minoritě gayů a lesbiček žít vlastním způsobem života. Není jim ani bráněno vychovávat a adoptovat děti. Řadu nadstandardních vzájemných vztahů lze uspořádat smluvně v rámci občanského zákoníku. Osobně vůbec nic nenamítám proti tomu, aby zde byla posílena smluvní svoboda v oblasti majetkové, dědické, informační atd.

Nicméně snad největší mýtus, který je okolo registrovaného partnerství úspěšně šířen, se týká údajné netolerance těch, kteří tento institut odmítají. Tolerance je v tomto případě chápána jako povinnost a schopnost souhlasit se vším, co sice vybočuje, ale nezasahuje do práv ostatních. A protože registrované partnerství nikoho neomezuje v jeho právech, je jeho uzákonění čistě věcí tolerance. Tak to tvrdí druhá strana.

Já se přiznávám, že toleranci takto nevnímám. Ideálem takového způsobu uvažování je potom společnost, ve které každý sleduje své zájmy, do kterých nikomu jinému nic není, pokud jeho samotného náhodou bezprostředně neohrožují. Takový svět já nepovažuji za tolerantní. Takový svět je lhostejný - a lhostejnost ke světu není žádnou ctností.

Jádrem skutečné tolerance je přesvědčení, že předmět tolerance má být - pokud je to jen trochu možné - ponechán na pokoji. Tolerance není lhostejnost k názorům či jevům, které se nás netýkají nebo nás neomezují, ale respekt k tomu, co sami považujeme za omyl. Rozumím důvodům, které homosexuální hnutí vedou k požadavkům na prosazování a prosazení registrovaného partnerství, a respektuji je jako do jisté míry vážné. Osobně i zprostředkovaně znám řadu těch, kteří se k homosexuální orientaci hlásí. Samozřejmě vím, že mezi nimi bylo a je mnoho velkých osobností s nemalým příspěvkem do pokladnice české i světové kultury. Velmi si těchto lidí vážím, ale přesto cítím povinnost vystoupit proti tomuto návrhu zákona.

Lidská společnost je velmi složitým mechanismem, a ten není možné dokonale poznat a jednoduše jej ovládat. Ve snaze dosáhnout rovnováhy v některé oblasti snadno narušíme rovnováhu v oblasti jiné. A dezintegrace společnosti je jedním z rizik, která tento zákon přináší. Některá další si možná dnes ještě nedovedeme ani představit. Jsem přesvědčena, že případná pozitiva, která by přijetí návrhu zákona o partnerském soužití mělo pro jednu skupinu osob, by nikdy nemohla převážit nad ohrožením, která z něj vyplývají pro výsadní postavení manželství mezi mužem a ženou.

Autorka je předsedkyní Ústavně právního výboru PS PČR. Uveřejněný text je přepisem jejího vystoupení v Poslanecké sněmovně. Redakčně upraveno.