Z básní Jiřího Honzíka

Ticho našeho věku

To ticho,
jehož jsem se bál,
je tady.
To ticho prázdna,
ticho tmy,
tajemná úzkost,
zda nás nevyhladí,
zda přežijem
poslední polomy.
Zlé ticho pohrom,
ticho zkázy,
zoufalé ticho
v lidech, kteří
vrhli se náhle
do drátů,
křičící ticho
přiražených dveří,
zacpaných úst
a rozvratu.
Bezhlesé ticho
ostří na sekeře,
než odsouzenci
padne na šíji,
sípavé ticho
štvané zvěře,
vybitých oken,
prasklých rafií.

(…)