Whigovské pojetí dějin slaví osmdesátku

Je zvláštní, že v mnoha nedávných diskusích o tom, jak by mohl vypadat uvědomělejší „křesťanský" přístup k vědeckému poznání, v debatách, jimž před více než deseti lety dodala na naléhavosti kniha George Marsdena Pohoršlivá idea křesťanské učenosti (New York 1997), skoro vůbec nezaznělo jméno Herberta Butterfielda (1900-1979). Mohli bychom mít za to, že dílo slavného učence z Cambridge, člověka vřelé víry, jenž se po celou svoji kariéru zajímal o styčné body mezi vírou a poznáním, autora knihy Křesťanství a dějiny (1950), jedné z hrstky zásadních prací na toto téma, bude v takových diskusích hrát stěžejní úlohu. Mohli bychom soudit, že snad alespoň jeho osobní příklad bude nyní oceňován více, než byl dosud. V anglosaském světě se najde jen málo univerzitních historiků, kteří dokázali úspěšněji sloučit zřetelnou, silnou oddanost vcelku ortodoxně pojímané křesťanské víře s vysokou úrovní dosaženého vědeckého poznání a akademického postavení. Je zřejmě škoda, že by měl být tak dokonale zapomenut, nejspíš v důsledku sílících tendencí učinit historii oborem s krátkou pamětí, podléhající módním trendům. (...)