Vzpomínky na Antonína Přidala

Zkraje letošního roku uplynul rok od úmrtí Antonína Přidala (1935–2017), brněnského pedagoga, dramatika, básníka, moderátora a rovněž vynikajícího překladatele, který obohatil naše knihovny o mnoho děl skvělých zahraničních autorů. Patřil k dlouhodobým věrným příznivcům a občasným přispěvatelům Kontextů, pro mnohé z nás byl rovněž silně inspirativní osobností v době našeho mládí. Autora připomínáme texty několika jeho přátel a ukázkou z připravovaných vzpomínek Lásky a lijavce, které právě vydává brněnské nakladatelství Books & Pipes Publishing. (-fm-)

Jiří Plocek: Profesor, ochránce básníka 
„Neumím dobře zpívat z not, proto Moravské národní písně sebrané a vydané Františkem Sušilem nejsou pro mě ani tak kancionál jako na tři prsty tlusté evangelium, kniha nabitá dobrými zprávami o lidské duši.“ – To jsou úvodní slova textu, který o Sušilově sbírce napsal Antonín Přidal pro sborník Sušilovské zrcadlo (2005) a později jej, mírně rozšířený, pod názvem Kvítiříčko zařadil do své knihy Potulky knihami a časem (2011). V té knížce si čtu často, vnímám ji spolu s básnickou sbírkou Zpovědi a odposlechy (2015) jako tresť autorova osobního duchovního směřování. Přestože vypadá, jako by se zabývala především literaturou, nacházím v ní zásadní témata, jež považuju za důležitá i pro sebe sama: krása a proměny našeho vnímání krásna, jazyk jako nekonečný zdroj inspirace, jak uchopit otázku smrti, lidová píseň a její místo v kultuře… Mohl bych ještě pokračovat, ale zastavím se u tématu, v němž jsme se s Antonínem Přidalem proťali, u lidové písně. (…)

Miroslav Plešák: O dobrodružné povaze Antonína Přidala
Měl jsem příležitost sledovat Antonína Přidala od šedesátých let, od jeho vtipných sloupků na tlumočnické téma v Hostu do domu přes rozhlasové cykly Potulky mezi divadlem a hudbou nebo Malá škola přednesu a první velký mezinárodní úspěch rozhlasové balady Sudičky. Představu uzavřeného in­te­lek­tuá­la narušoval – opět v rozhlase – satirickými rozhovory s panem Hlavou (hraným svérázným malířem a scénografem Milanem Zezulou) o aktuál­ních věcech lidských a politických.

Dagmar Přidalová: Vzpomínka 

Psal se rok 1961 a studentka 3. ročníku romanistiky FF UJEP Dagmar Pírková byla vyslána na praxi do Čsl. rozhlasu Brno. Uviděla na vlastní oči slavné pány Toma Pantůčka, Miroslava Skálu, s Vladimírem Fuxem známé autory her ve Večerním Brně, Karla Tachovského – křehkého a jemného básníka, Zdeňka Kriebela, též básníka. Dagmar měla pomáhat sekretářce této literární redakce Evě Karlíkové. Bývaly jsme tam denně od osmi hodin. V devět se rozletěly dveře a v rozevlátém plášti vstoupil benjamín redakce Antonín Přidal. Pozdravil, prošel třemi kancelářemi do poslední, té své, a zůstal tam celé dopoledne. Dozvěděla jsem se o něm jen to, že je poněkud nafoukaný, uzavřený, pilně pracuje a žije se slavnou brněnskou herečkou. (…)