Vzpomínání na Zdeňka Vašíčka

V dubnu letošního roku zemřel v Brně ve věku nedožitých osmdesáti let filosof a historik Zdeněk Vašíček. Byl občasným přispěvatelem našich časopisů (Revue Proglas, Revue Politika), především však můj kamarád, jehož obrovská erudice, životní nadhled a sžíravý humor mě nikdy nepřestaly fascinovat. Narodil se roku 1933 v Brně a vystudoval filosofii a historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1972 byl odsouzen na tři roky za podvracení republiky, a jak mi sám jednou řekl, vlastně ani nevěděl proč. Komunistům mohl být vlastně vděčný, neboť ve vězení nastartoval svou pozdější vědeckou dráhu, přivedl jej na ni stav, kdy je člověk vytržen z běžného životního tempa: „Úplnou náhodou jsem tam v knihovně našel Neustupného dějiny pravěku, tlustou knihu z roku 1946. Poprvé v životě jsem četl něco takového a v bezčasí, které mě obklopovalo, jsem si uvědomil, jak se prostřednictvím archeo­logie lze vyjádřit k dnešní době." Po propuštění pracoval jako dělník a stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Od roku 1981 žil v zahraničí, kde působil na univerzitách v Římě, Cambridgi, Bochumi a Paříži. Na počátku devadesátých let se usadil v Praze, ale občas zajížděl i k nám do Brna, navštívit rodinu dcery či přednášet na Masarykově univerzitě. Ve spolupráci s nakladatelstvím Triáda vydalo CDK v roce 2008 jeho knihu Minulost a současnost, paměť a dějiny (spolu­autorkou byla francouzská socioložka Françoise Mayer). (...)