Vše při starém

Vše při starém

Ondřej Krutílek

Když se ve štrasburském sídle Evropského parlamentu začátkem srpna propadl strop a vyšlo najevo, že známý irský odpůrce Lisabonské smlouvy Declan Ganley bude muset europoslance v září poctít svou návštěvou výjimečně v Bruselu, srdce nejednoho z těch, jež bývají nazýváni euroskeptiky, zaplesalo. Jenže netrvalo dlouho a všichni vystřízlivěli. Strop se začal opravovat, Ganley po pár hodinách odjel a Europarlament mohl nerušeně pokračovat ve své práci sestávající standardně z takových návrhů, jež eurorealistům naopak nahánějí husí kůži.

Zhroucený štrasburský strop sice mohl vést k apokalypse (a řada voličů by se zaradovala, jak suše poznamenal jeden z evropských poslanců), ovšem osudného 7. srpna v hlavním jednacím sále nebyla ani noha. Nehledě na to, že se později ukázalo, že první odhady, jak velká část plochy stropu se vlastně zhroutila, byly minimálně přehnané. Ve výsledku ono číslo nedosáhlo ani sedmi procent a koneckonců ani fotografie přímo z místa, zveřejněné o pár dní později, nebyly tak tragické, jak se předtím psalo.

To politický humbuk, který se okolo celé události seběhl, vykazoval rysy jinačího dramatu, byť ani on nevedl - a z definice žel ani vést nemohl - ke katarzi. Jakkoli mohli odpůrci pravidelných transferů do Štrasburku otevřeně oponovat nejen známým ekonomickým argumentem (přesuny europoslanců, personálu a materiálů stojí přes 200 milionů eur ročně), ale nově i argumentem bezpečnostním (hroutí se stropy, všude je azbest) - někteří neváhali zmínit i cifru, kolik zbytečného CO2 se v důsledku existence dvou hlavních sídel Evropského parlamentu vyprodukuje -, od počátku bylo jasné, že pokud se neustrne Francie, stávající stav zůstane zachován: se změnou sídla musejí podle unijních smluv souhlasit všechny členské státy. Samotný Štrasburk je navíc opředen aurou symbolu francouzsko-německého usmíření po druhé světové válce, ač důvod pro jeho zachování bude nejspíš mnohem prozaičtější. Tamější sídlo Europarlamentu představuje pro Francouze především fajn byznys.

Své o tom nejspíš ví o Ganley, jenž se na veřejném slyšení v Evropském parlamentu představil právě jako podnikatel: coby byznysmen se prý před irským referendem pustil do čtení Lisabonské smlouvy, aby ji dočetl jako otec svých dětí - a zhrozil se, co mu to evropské elity cpou pod nos. Proto se pustil do kampaně za „ne" Evropské unii, která postrádá sebemenší schopnost reflektovat demokratické mechanismy v podobě, jak je známe z národních států. Sám sebe označil za Evropana, v čemž mu zdatně sekundoval moderátor celé debaty, britský konzervativní enfant terrible Daniel Hannan, jenž byl před časem vyloučen kvůli protestům vůči předsedovi Evropského parlamentu z řad eurolidovecké frakce. Potud všechno v pořádku. Jenže Ganleymu záhy došel dech. Nejprve se zasekl na otázce, jak irské „ne" interpretovat. „Brát jej jako šanci," odvětil, čímž ale jen zopakoval frázi, kterou předtím v různých obměnách zmínil již několikrát. Konkrétních slov aby člověk pohledal. Bublina definitivně splaskla poté, co Ganley začal odpovídat na konkrétní dotazy stran obsahu Lisabonské smlouvy. Ne že by ji neznal, ovšem některé jeho vývody v konečném důsledku dávaly za pravdu spíše těm, již pro přijetí tohoto dokumentu vždy horovali. Ba co víc, v lecčems je předčily. Jak jinak si vysvětlit Ganleyho tvrzení, že potenciálního předsedu Evropské rady (europrezidenta) by měli volit všichni právoplatní voliči napříč členskými státy? Někteří europoslanci jsou toho názoru, že jde o Ganleyho úlitbu všem těm, kteří s ním sympatizují, ovšem v ryzí podobě jsou pro ně jeho názory na Lisabon nepřijatelné.

Ganleyho politickou budoucnost si odhadnout netroufnu: pokud by se měl příští rok stát europoslancem, jak někteří tvrdí, tak za koho? To Štrasburk se dnů příštích bát nemusí. Vedle debat, jimž zpravidla dominovalo téma, které z příštích plén se již odehraje v Alsasku, bylo hlavní starostí parlamentního aparátu, jak zajistit, aby instituce dostála smluvnímu požadavku na dvanáct plenárních zasedání ve Štrasburku ročně. Viceprezident Evropského parlamentu Gérard Onesta navrhl, aby se všechna pléna, která se dokonce roku ve Štrasburku ještě uskuteční, formálně rozdělila tak, aby jich skutečně bylo dvanáct. Se skepsí sobě vlastní nevidím důvod, proč by mu to nemělo projít.