Volební reforma opět na scéně

Volební reforma je evergreenem české politiky. S železnou pravidelností vyplouvá na povrch, zase se zanořuje, ale nikdy zcela nemizí. Zdá se, že nyní nastává éra vynořování. Nasvědčuje tomu expertní materiál připravený jako podklad pro jednání vlády, ve kterém je představeno několik návrhů na změnu volebního systému pro volby do Poslanecké sněmovny.

Samotná myšlenka změny volebního systému je naprosto oprávněná. Politologové už léta donekonečna upozorňují na problematické fungování českého parlamentního režimu, přičemž volební systém je jednou, byť ne jedinou z důležitých příčin tohoto stavu. Každá snaha „něco s tím dělat" je proto hodna ocenění. Ovšem cesta, jakou se vydali zadavatelé volební reformy, je přinejmenším neobvyklá.

Jejich hlavním záměrem je totiž spojit dva obtížně spojitelné a přitom klíčové principy demokratické politiky - princip reprezentativnosti a princip akceschopnosti. Na jedné straně má být posílena poměrnost volebního systému, na straně druhé do něj mají být zavedeny mechanismy posilující vítěze voleb. Za tímto účelem bylo připraveno několik návrhů, ve kterých se především počítá s různými typy bonusů pro vítěznou stranu. Nabízí se otázka, proč se zadavatelé vydali touto krkolomnou a v mezinárodním srovnání ne zcela obvyklou cestou s nejistým výsledkem.

Problém číslo 1

Hlavním problémem jsou mantinely, v jakých se aktéři volební reformy musejí pohybovat. Ty bohužel nejsou dány objektivními politickými reáliemi České republiky, ale subjektivním stanoviskem Ústavního soudu, který v roce 2000 zrušil část volební reformy připravené ODS a ČSSD, jež měla přinést proporční volební systém s výraznými většinovými účinky. Tehdy přijatý volební systém byl prý v rozporu s článkem 18 Ústavy ČR, který stanoví zásadu poměrného zastoupení voleb do Poslanecké sněmovny. Toto rozhodnutí, které je z hlediska politologické analýzy nepřijatelné (psal jsem o tom v Proglasu 2/2001), do budoucna v podstatě zablokovalo veškeré snahy o posílení většinových účinků našeho proporčního volebního systému. Je tomu tak mimo jiné proto, že politici od té doby nemají žádné vodítko, jak v dané věci postupovat, aby se nedostali do rozporu s tehdejším rozhodnutím Ústavního soudu. Proporční volební systémy se totiž nikdy nevyskytují v čisté podobě. Vždy jsou do jisté míry disproporční. Přitom neexistuje žádná „vědecká" hranice poměrnosti volebního systému. Nemůžeme zkrátka určit, od kterého okamžiku je proporční volební systém dostatečně proporční na to, aby mohl být považován za konformní s článkem 18 české ústavy, a kdy už ne. Výsledkem je bludný kruh, který se zadavatelé pokouší prorazit komplikovanými návrhy, které jsou a současně nejsou proporční.

Problém číslo 2

Druhým problémem jsou samotní aktéři. Návrhy na změnu volebního systému mají vzejít ze současné vládní koalice. Její součástí je jak velká ODS, tak i malá Strana zelených, která se ve volbách 2006 cítila být nejvíce poškozena stávajícím volebním systémem. Střetávají se tady dva protichůdné zájmy. Jedním je zájem velké strany posílit vlastní pozici, druhým je zájem malé strany přežít. Důsledek je opět tentýž: krkolomná kombinace větší proporčnosti a bonusu pro vítěze.

Záměr Strany zelených přežít je samozřejmě pochopitelný. Nicméně ve vzduchu visí otázka, co máme přednostně řešit: problémové fungování parlamentního režimu, nebo skutečnost, že jedna politická strana dostala ve volbách málo hlasů, a proto byla volebním systémem podreprezentována? Z politických důvodů byla dána přednost druhé variantě, a to bohužel nikoliv poprvé. Už dřív si Strana zelených ve jménu účelově pokřiveného chápání politické „spravedlnosti" vymohla zmírnění podmínek pro zakládání poslaneckých klubů, což je do budoucna nebezpečný precedens. To, že má nějaká politická strana málo hlasů, je její problém a není možné jej řešit systémovými změnami, které potom mohou negativně dopadat na celý demokratický režim, v tomto případě zvýšením rizika fragmentace parlamentní komory.

Problém číslo 3

Třetím problémem jsou nejisté dopady takto navrhované volební reformy. V tuto chvíli nemá valného smyslu „předpovídat" konkrétní účinky jednotlivých variant návrhu, protože jak autoři návrhu správně ve svém materiálu upozorňují, žádná konkrétní „čísla" předpovídat ani nelze, protože ta vzejdou z řady konkrétních faktorů spjatých s konkrétním hlasováním. Kromě toho je to jen podklad k politické (opakuji politické, nikoliv odborné) diskusi, ze které vzejde bůhvíco. Jde totiž o to, jak bude návrh vypadat po „nalezení politické shody", pokud k ní vůbec dojde. Vzhledem k množství protichůdných zájmů a vzhledem k někdy až absurdní iracionalitě některých našich politiků, kterou teď můžeme sledovat v souvislosti s druhým českým politickým evergreenem v podobě přímé volby prezidenta, můžeme mít oprávněné obavy, že výsledkem bude nějaký paskvil, který nadělá více škody než užitku.

I kdyby ale politici dospěli k nějakému „normálnějšímu" výsledku, tedy v podobě hodně proporčního volebního systému s bonusem pro vítěze, nemají vyhráno, protože do hry může vstoupit Ústavní soud. Je třeba počítat s variantou, že pokud se najde žalobce a Ústavní soud začne danou věc projednávat, bude mít s bonusem problém. Bonusy pro vítěze, v jakékoliv podobě, jsou nápadné, řekl bych až do očí bijící, v komparativním měřítku neobvyklé a mohou se stát snadným terčem pro bojovníky za „čistotu" a proporcionalitu našeho volebního systému. Po dosavadních zkušenostech s Ústavním soudem bohužel nemůžeme očekávat jeho nestranný a racionální pohled na tuto věc a je tady riziko, že Ústavní soud bonusy zruší. Pak by se ovšem mohlo stát, že budeme mít volební systém ještě více proporční než teď! Samozřejmě nikde není dáno, že takový scénář bude naplněn, ale navrhovatelé by měli počítat se všemi eventualitami.

Kromě toho je tady riziko, že se reforma může obrátit proti jejímu navrhovateli, jak se to stalo v předposledních italských volbách Silviu Berlusconimu, který nakonec kvůli bonusům, které prosadil, přišel o moc. Je otázka, jak by příslušní politici v takové situaci reagovali, zdali by na zreformovaný volební systém nezanevřeli, a jestli by nás tedy nečekaly další diskuse a další pokusy o jeho změnu.

Jaká výhoda?

Neobvyklost návrhu je natolik vysoká a rizik s ním spojených tak mnoho, že se nabízí spekulativní otázka, zda se ODS jako nejsilnější strana vládní koalice, od které reformní snažení přichází, nedostala do vleku malých koaličních stran, hlavně Strany zelených. Vypadá to, že návrhy ve svých důsledcích mohou být výhodnější pro malé strany, hlavně pro zelené. Bonusy, pokud zůstanou, jsou pro ODS nejisté, mohou se obrátit proti ní a pomoci naopak ČSSD. Oproti tomu vyšší proporcionalita, která má větší šanci na přetrvání, protože by asi tak jako tak zůstala i po eventuálním zásahu Ústavního soudu, je v každém případě výhodná pro zelené. Pro KDU-ČSL je to méně důležité, protože má specifické a stálé voličstvo, které pokud z různých důvodů nezmizí, zajistí této straně parlamentní příslušnost. Navíc vzhledem k jejímu postavení tzv. pantové strany, tj. strany stojící uprostřed osy levice-pravice, která je koaličně akceptovatelná jak pro ODS, tak i ČSSD, se zatím nemusí obávat poklesu svého významu v českém stranickém systému.

Navrhovaný volební systém je rovněž výhodný pro KSČM. Tady si pochopitelně musíme položit otázku, zdali je naším zájmem pomáhat antisystémové straně. V souvislosti s KSČM je vhodné upozornit, že je to především tato strana, která kvůli své antisystémovosti brání střídání levice a pravice u moci, protože ČSSD nemá na levici přirozeného koaličního partnera. Už dnes tedy blokuje relativně hodně poslaneckých křesel, a když jí ještě pomůžeme, existující problém se prohloubí. KSČM je vůbec jedním z klíčových problémů české politiky a nejsem si jist, nakolik je řešitelný volebním inženýrstvím (hypoteticky snad volebním systémem absolutní většiny ve dvoukolové variantě).

Existuje řešení?

Problém KSČM ukazuje na složitost celé věci, která nestojí a nepadá jen s volebním systémem. Součástí příslušných diskusí by proto měly být i další otázky. Například je to tzv. racionalizace parlamentního režimu, která mj. obsahuje některé ústavní aspekty, jako například konstruktivní vótum nedůvěry, ústavní posílení vlády vůči parlamentu a premiéra vůči vládě apod. (ovšem nikoliv posilování prezidenta vůči parlamentu a vládě). Samotný bonus pro vítěze voleb mu může pomoci snadněji a rychleji sestavit vládu, ale nemusí automaticky usnadnit její fungování, respektive zlepšit fungování celého parlamentního režimu. To jsou ale příliš složité věci na to, abychom je mohli řešit v krátkém článku. Vrátíme-li se k otázce návrhu na volební reformu, pak se obávám, že asi není moc dobrý. Je spojen s příliš mnoha riziky.

Nejlepší by bylo „technické" řešení celého problému spočívající v odstranění nejasné a neverifikovatelné zásady poměrného zastoupení z ústavy a následně schválení „normálního" volebního systému s jasnými a ověřitelnými většinovými účinky bez jakýchkoliv podivných a překombinovaných konstrukcí.

Problém lze samozřejmě také řešit politicky, „silou", a to tak, že parlament prostě nebude respektovat dřívější ani eventuální budoucí nálezy Ústavního soudu, nebude si tedy lámat hlavu s nicneříkajícím článkem 18 ústavy a bude přijímat proporční systém s většinovými účinky podle svého uvážení. Takový postup ale asi není z hlediska politického, právního a také obecně kulturního vhodný.

Ještě existuje třetí, patrně však značně idealistická cesta: oprostit Ústavní soud od politické angažovanosti. To ale musí chtít obě strany. Ústavní soudci by si na jedné straně měli být vědomi svých limitů, na straně druhé by politici měli přestat chápat Ústavní soud jako onu pověstnou „třetí komoru parlamentu". Častá česká politická praxe spočívající v tom, že ten, kdo prohraje hlasování v parlamentu, okamžitě utíká za Ústavním soudem s nadějí, že jeho rozhodnutí zvrátí, je nepřípustná a měla by okamžitě přestat.

Autor je politolog.