Volby a politika

Volby skončily, ať žije politika, chce se zvolat. Ne, nechci tím říct, že volby jsou hlavním projevem politiky, i když někteří politologové mají někdy tendenci si to myslet. Chci tím říct vlastně pravý opak, a sice že volby skutečné politice brání. Jak to?

Jakmile skončily letošní prezidentské volby a byly vyhlášeny jejich výsledky, vrátili jsme se – jako mávnutím kouzelného proutku – ke skutečné politice. Ve veřejném prostoru se najednou rozpoutaly diskuse o ideálním vzájemném poměru jednotlivých daní. Jestli je lepší progresivní zdanění, nebo majetkové daně. Po letech se hledají argumenty pro a proti daním z nemovitostí. Jaký mají smysl, jak je odůvodníme, zda jsou mravné, nebo nemravné. Přemýšlíme nad vhodným mixem konkrétních daní. Jen na okraj – osobně se už léta divím, že nějaká levicová strana nezvedne téma spotřebních daní, které jsou jedinými skutečně rovnými daněmi. Z každého rohlíku a deseti gramů salámu totiž zaplatíme státu stejně bez ohledu na to, jestli se pohybujeme na hranici chudoby anebo létáme soukromým tryskáčem. Chápu, že toto téma nezvedne hlavní levicová strana dneška – ANO, vždyť by to šlo přímo proti osobním finančním zájmům jejího majitele. Nezvedla jej ale svého času ani sociální demokracie, dokonce ani KSČM.

Stejně tak se najednou s plnou silou vrátilo téma důchodů. Samozřejmě že v hrubé zkratce hlavně v podobě zvyšování důchodového věku, nicméně přece jen už i s jistými jemnějšími tóny, které mohou vést k sofistikované debatě: jak zvládají po šedesátce, resp. po třiceti, pětatřiceti letech výkonu své profese práci vysokoškolští učitelé, jak řidiči záchranek či autobusů, jak zedníci, jak advokáti – a co z toho plyne a plynout má.

Přemýšlí se nad tím, zda mají historicky nastavené daňové výjimky či přímé státní podpory – stavební spoření apod. – stále svůj smysl. A je nyní vedlejší, jak přesně to dopadne, co se škrtne, co víc podpoří, co nově zavede. Důležité je, že vidíme alternativy. Že nejsou jediná správná řešení, ale že různé návrhy mají odlišné kořeny, odlišnou filozofii a odlišné důsledky. Že jsou v pravém slova smyslu politická.

Ale abychom nebyli jen u ekonomických témat, která mj. potvrzují, že teze o tom, kterak je socioekonomicky definovaný střet pravice a levice minulostí, je sice oblíbená, ale přesto mylná. Krátce po volbách přišla jedna z vládních stran s návrhem komplexnějších změn v organizaci voleb. Kromě některých prvků, které lze jen přivítat (pevný podzimní termín komunálních a krajských voleb), obsahuje i prvky nedomyšlené a horkou jehlou šité, jako je změna dvoudenních voleb na jednodenní v pátek. Ale pro tuto chvíli je vedlejší užitečnost a smysluplnost – důležité je, že se začalo něco dít.

Vládě se nelze divit, že byla ve svém reformním úsilí přidušená, opatrná. Pokud nechtěla naservírovat klíče od Pražského hradu Andreji Babišovi na stříbrném podnosu, nic jiného než opatrnost jí nezbývalo. Současná vláda se chopila moci v prosinci 2021. Za třináct měsíců její existence proběhly v celém státě dvoje volby, ve třetině státu ještě k tomu dvoukolové volby senátní. Čas, který by měl ideálně podle teorií politického a volebního cyklu být časem nejostřejšího tempa a nejostřejších reforem, musela z taktických důvodů věnovat něčemu jinému – a asi by tomu tak bylo i bez evropského předsednictví či ruské války proti Ukrajině a řešení jejích důsledků u nás doma.

Zkrátka – volby brání politice. Asi je namístě nevést nesmyslnou debatu o reformě volebního procesu, která bude ve výsledku spočívat jen v tom, že budou volební komise sčítat volební lístky i ve tři čtyři hodiny ráno. Místo toho bychom se mohli dostat k úvahám o koncentraci volebních termínů různých druhů voleb. Samozřejmě ne tak, aby byly jediné volby za čtyři roky a jinak nic. Náš politický systém máme založený vlastně jen na příliš velkém množství přímo volených orgánů, které se mají vzájemně vyvažovat (nevolené vyvažující orgány typu anglické Sněmovny lordů, krále či jiných nám zcela schází), takže by bylo nebezpečné pro svobodu konat volby do orgánů, jež mají být vzájemnou protiváhou, v jedné chvíli, v jedné atmosféře – a pak dlouho nic. Přesto je česká situace permanentních voleb, permanentní volební kampaně a permanentní vládní opatrnosti před dopady jejích kroků na výsledky neustálých voleb úplně absurdní.

Nejenom případný mechanismus dohody o koncentraci volebních termínů by byl těžký. Těžké by bylo i vymyslet samotné sladění rytmů. Zahrnout by muselo nejenom přechodná období, ale především prodlužování či zkracování délky volebního období různých typů volených orgánů. Nicméně co bychom dali alespoň za onen americký model dvouletých mezivolebních period. Poslední lednové a první únorové dny letošního roku, které přinesly úplný gejzír politických témat – jen proto, že do dalších voleb je vlastně na české poměry hodně daleko (rok a čtvrt) –, nám ale ukázaly, že by to stálo alespoň za pokus.