Volba, kterou vlastně nikdo nechtěl – a jak dále?

V roce 2011 oslovila Stálá komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury ústavní experty ze všech čtyř právnických fakult a uspořádala anketu na téma smysluplnosti zavedení přímé volby prezidenta republiky. Výsledek této ankety byl jednoznačný – sportovní terminologií dopadlo skóre pro a proti zavedení přímé volby 3:13. Argumenty, které byly uplatněny v neprospěch přímé volby, se později v plné míře naplnily. Zpětně vzato se jedná o zajímavé čtení (výsledek této ankety je shrnut např. v usnesení této stálé komise č. 9 ze dne 31. 1. 2012). Již tehdy bylo totiž poukazováno zejména na následující rizika:

Vychýlení rovnováhy mezi mocemi (přímý mandát v kombinaci s dosavadními prezidentskými kompetencemi a tradicí tolerance vůči jejich rozšiřujícímu výkladu zakládá možnost vzniku „prezidentské moci“, konkurující vládě a v menší míře též Parlamentu, který ztratí monopol přímé demokratické legitimity).

Přímo legitimovaný prezident nebude mít jiné možnosti mocenského působení než omezování jiných ústavních orgánů, zejména vlády, v našem systému už tak dosti slabé.
Zmnožuje se počet přímých voleb, takže se stát ocitne ve stavu téměř trvalé volební kampaně, což oslabuje schopnost vlády vládnout ve stálé obavě ze ztráty voličské podpory a nejspíše to sníží i voličskou účast.
Prezidentské volby budou svědčit kandidátům negativně se vyhraňujícím vůči vládě, resp. vládní sněmovní většině – nemohou slibovat o mnoho více, než jen čemu zabrání.
Volební kampaň vyžaduje finanční a organizační zajištění, kterým disponují především politické strany, takže naděje na oslabení moci politických stran se nejspíše ukáže nedůvodnou (naopak parlamentní volba T. G. Masaryka, E. Beneše nebo V. Havla ukazuje, že volba nepřímá nemusí vést ke zvolení kandidátů stranických).
Nerad bych, aby toto vstupní konstatování vyznělo příliš „meritokraticky“ ve smyslu: „Vidíte? Vždyť my jsme vám to říkali a vy jste nás neposlechli!“ Chci tím říci jediné: již od počátku byly na stole všechny relevantní odborné argumenty proti zavedení přímé volby, o kterých všichni, kteří ji připravili a schválili, museli – anebo přinejmenším měli – dobře vědět. Pokud proto nyní (minimálně) v části politické scény panuje značné rozčarování z výsledku této ústavní změny, nejedná se o nic, co by nebylo možné očekávat. S Petrem Dvořákem proto souhlasím jen zčásti: zavedení přímé volby se skutečně neopíralo o žádné podložené ústavněprávní důvody, a v podstatě šlo především o podbízení momentální (domnělé) náladě společnosti. Není však pravda, že se nevědělo, co tato změna reálně přinese. (…)